Franz Kafka

NEZVĚSTNÝ
(AMERIKA)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII. Azyl

Byla to asi odlehlá ulice na předměstí, v níž automobil zastavil, neboť kolem bylo ticho, na okraji chodníku seděly na bobku děti a hrály si, nějaký muž se spoustou starého šatstva na zádech se pátravě díval a volal vzhůru do oken domů, Karel nebyl ve své kůži, jak se cítil unavený, když vystoupil z automobilu na asfalt, jejž ozařovalo teplé a jasné dopolední slunce. "Opravdu zde bydlíš?" zavolal do automobilu. Robinson, který celou cestu klidně spal, zabručel cosi nesrozumitelného na souhlas a zřejmě čekal, že ho Karel vynese ven. "Tak zde tedy nemám už co dělat. Měj se dobře," řekl Karel a chystal se, že odejde ulicí, která se trochu svažovala. "Ale Karle, copak tě to napadá?" zvolal Robinson a samou starostí stál už ve voze celkem zpříma, jen se mu ještě trochu podlamovala kolena. "Musím přece jít," řekl Karel, když viděl, jak se Robinson rychle uzdravuje. "Jen tak v košili?" zeptal se Robinson. "Však já si ještě na kabát vydělám," odpověděl Karel, pokynul s důvěrou Robinsonovi, zvedl ruku na pozdrav a byl by pak opravdu odešel, kdyby řidič nezavolal: "Ještě malý okamžik strpení, pane." Bohužel se ukázalo, že řidič požaduje ještě doplatek, neboť nebylo dosud zaplaceno čekání před hotelem. "Nu ovšem," volal z automobilu Robinson, aby potvrdil, že ten požadavek je oprávněný, "vždyť jsem tam na tebe musel tak dlouho čekat. Něco mu ještě musíš dát." "To jistě," řekl šofér. "Ano, jen kdybych ještě něco měl," řekl Karel a sahal si do kapes u kalhot, ačkoli věděl, že je to zbytečné. "Jen ve vás mám záruku," řekl šofér a zeširoka se rozkročil, "tam od toho nemocného člověka nemohu nic požadovat." Od brány se blížil mladý chlapík s rozežraným nosem a ze vzdálenosti několika kroků naslouchal. Zrovna šel po ulici obchůzkou policista, se sklopeným obličejem zpozoroval člověka v košili a zastavil se. Robinson, který si policisty také všiml, udělal tu hloupost, že na něho z druhého okénka zavolal: "To nic není, to nic není," jako by se policista dal odehnat jako moucha. Děti, které policistu pozorovaly, si tím, že se teď zastavil, všimly i Karla a šoféra a klusem přiběhly. Naproti ve vratech stála stará žena a upřeně se tam dívala.

"Rossmanne," ozval se vtom seshora nějaký hlas. Byl to Delamarche a volal z balkónu v nejvyšším patře. Jeho samého bylo proti bělavě modrému nebi už vidět jen docela nezřetelně, měl na sobě zřejmě župan a divadelním kukátkem pozoroval ulici. Vedle něho byl rozevřen červený slunečník a pod ním jako by seděla žena. "Haló," křičel ze všech sil, aby ho bylo slyšet, "je tam také Robinson?" "Je," odpověděl Karel, mocně podporován z vozu dalším, mnohem hlasitějším "je" Robinsonovým. "Haló," ozvalo se zpátky, "hned přijdu." Robinson se vyklonil z vozu. "To je člověk," řekl, a ta chvála Delamarche byla určena Karlovi, šoférovi, policistovi a každému, kdo ji chtěl slyšet. Nahoře na balkóně, na nějž ještě z roztržitosti hleděli, ačkoliv Delamarche z něho už odešel, se teď pod slunečníkem vskutku zvedla silná (...)

(......)