Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
PRVNÍ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SLUŽEBNÍCI JEJÍHO VELIČENSTVA

 Trojčlenka, zlomky, násobilka
 nic nepomohou, samá mýlka.
 Kvaky žab, Šlapy šlap, klapy klap,
 z deště pod okap.
 

 

Celý měsíc lilo jako z konve — lilo na tábor, v němž bylo třicet tisíc mužů a tisíce velbloudů, slonů, koní, volků a mezků. V končině zvané Rávalpindí se tam shromáždili na přehlídku před indickým místokrálem. Za místokrálem přijel afgánský emír — divošský král země nadmíru divošské. Emírovu tělesnou stráž tvořilo šest set mužů i koní, kteří předtím tábor a lokomotivu jakživi neviděli — sveřepí muži a sveřepí koně až bůhvíodkud ze Střední Asie. Noc co noc přervali koně na nohou provazy a ve tmě a blátě pak lítala splašená smečka po celém táboře, jindy se zas utrhli velbloudi a v běhu klopýtali o stanové provazy. Jak je to příjemné, když člověk usíná, to si můžete domyslit. Stan jsem měl kus od ustájených velbloudů, tam se mi, říkal jsem si, nemůže nic stát. Ale jednou v noci ke mně někdo nakoukl a křikl: „Honem ven! Už jdou. Po mém stanu je veta!“

Hned jsem věděl, o kom je řeč. Vjel jsem do bot, navlékl si pršák a hnal se ven do plískanice. Má foxteriéří fenka Lištička vylítla druhou stranou. Rozlehlo se ječení, chroptění, supění, stanová tyč praskla, stan se zhroutil a poletoval jako nějaké bláznivé strašidlo. Vrazil do něho nějaký velbloud. Jak jsem byl promáčený a vzteklý, neubránil jsem se smíchu. Nevěda, kolik velbloudů se vlastně utrhlo, o překot jsem se brodil bahnem dál, až mi tábor zmizel z očí.

Nakonec jsem upadl přes zadek děla. Hned jsem věděl, že jsem poblíž dělostřeleckého stanoviště, kam se na noc děla ukládají. Neměl jsem chuť motat se dokola v mrholení a ve tmě. Přehodil jsem tedy pršák přes ústí jednoho děla, našel si pár nabíjáků a s nimi zrobil jakýsi vigvam. Vedle zadku druhého děla jsem pak ulehl a přemýšlel, kam se poděla Lištička a kde to vlastně jsem.

Zrovna jsem usínal, a tu cinkl postroj a někdo zachrchlal. Nějaký mezek šel kolem a stříhal mokrýma ušima. Podle toho, jak na něm chrastily řemínky a kroužky a řetízky a součásti sedlové podložky, byl od baterie šroubovacích děl. Šroubovací děla jsou pěkné dvoudílné kanóny. Podle potřeby se oba díly k sobě sešroubují. Berou se do hor, až kam mezek vyškrábe, a hodí se pro boj v skalnatém terénu.

Za mezkem se ubíral velbloud. Důkladnými měkkými chodidly čvachtal a klouzal v blátě a jako nějaká zatoulaná slepice na všechny strany kroutil krkem. Naštěstí jsem se od domorodců naučil řeči zvířat — samozřejmě ne divokých, ale táborových —, vyrozuměl jsem tedy, co říká.

Zřejmě to byl ten, co se mi zamotal do stanu. Křikl totiž na mezka: „Co mám dělat? Kam mám jít? S něčím jsem se porval, bylo to bílé, poletovalo to sem tam a holí mě to praštilo po zádech.“ (To byla má zlámaná stanová tyč, velmi mě to potěšilo.) „Poběžíme dál?“

„Aha,“ řekl mezek, „tak to ty děláš v táboře spolu s přáteli takový zmatek? Dobrá. Ráno dostaneš výprask. Tady máš závdavek.“

Mezek vyhodil zadníma nohama, postroj mu přitom zacinkal, a (...)

(......)