Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola druhá

1

Každou sudou neděli Daniel obstarává služby v kazatelské stanici v Myslicích, cesta autem tam trvá zhruba třicet minut. Protože službu ve svém sboru končívá o desáté a v Myslicích začíná v půl jedenácté, opouští shromáždění už před poslední písní. Svou starou škodovku mívá zaparkovánu na nejbližším volném místě a nasedává do ní, aniž se vysvlékne z taláru. I o této druhé dubnové neděli si počíná jako obvykle, ale vůz se nerozjede. Daniel vyskočí z vozu a nadzvedne kapotu. Ať se porouchalo cokoliv, na opravu mu nezbývá čas.

Z modlitebny dosud zní zpěv. Daniel hledí na zašpiněný motor a víc než o možné chybě uvažuje, kdo z jeho sboru dojíždí autem a mohl by ho odvézt. Pak, aniž zaslechl něčí kroky, se kdosi těsně za ním zeptá: „Můžu vám nějak pomoct, pane faráři?“

Ten soprán zná jenom ze zpěvu během bohoslužby. Ohlédne se. Cizí žena, která už třikrát přišla na jeho kázání, ale vždy se zvedla při poslední písni a zmizela dřív, než se jí mohl na cokoliv zeptat, teď maličko skloní hlavu, jakoby v úklonu. Daniel si všimne, že jako jeho první žena má dlouhý a štíhlý krk. V pestrobarevné pletené vestě vyhlíží výstředně, aspoň ve srovnání s ostatními ženami, které docházejí na bohoslužby. „Mám tu auto, jestli někam spěcháte.“

„Spěchám, ale nemůžu to chtít zrovna od vás. Je to půlhodina cesty.“

„To nevadí, nemám nic na práci. Můj muž včera odjel z Prahy a mladšího kluka mi hlídá máma.“ Zatímco kráčejí k jejímu vozu, sdělí mu, že se jmenuje Barbara Musilová, ale všichni jí říkají jen: Báro. Už několik týdnů chodí na jeho kázání.

Řekne, že si jí všiml hned napoprvé. Pak dodá: „Přišla jste prvně tu neděli, co mi umřela maminka.“

„To mi je líto, jestli jsem vám přinesla neštěstí.“

„Vy? Já nejsem pověrčivý. Maminka by umřela, i kdybyste nepřišla.“

„Moje maminka ještě žije. Ale táta mi umřel už dávno.“

Odemkne nejdříve jeho dveře. „Auto patří mýmu muži. On se musí a vlastně chce předvádět, tak máme tohohle japončíka s metalízou. Mně na takových věcech nezáleží.“

„Jsem vám vděčný, že mě svezete, sestro Musilová.“

„Ale já nejsem u tý vaší víry,“ řekne, když se rozjedou.

„Dotkl jsem se vás tou sestrou?“

„Ne, proč? Na tom není nic špatnýho mít bratra. Anebo dokonce mít za bratra vás. Chtěla jsem jen, abyste to věděl.“

„Jste katolička?“

„Ne, nejsem u žádný víry.“ Pak dodá: „Máma je židovka, ale do synagogy nechodila. Táta snad věřil v komunismus, když byl mladej. Pak už v nic. V tom byl jako můj manžel.“

„A vaše maminka přežila válku?“

„Musela, když žiju já. Narodila jsem se až po válce, skoro deset let po ní.“

„Samozřejmě, chtěl jsem se spíš zeptat, jak ji přežila.“

„Vzali se s tatínkem ještě před válkou. Vdávala se v osmnácti. Ještě o rok mladší, než když jsem se vdala já. Naštěstí se nerozvedla. Na rozdíl ode mě.“

„Říkala jste něco o svém muži. Že někam odjel.“

„Zas jsem se vdala. Pochopitelně, a bohužel. Promiňte, beru boží slovo nadarmo. To bych neměla. Aspoň před váma.“

„Jen (...)

(......)