Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Úryvky z deníku

Došly peníze za dům. Dům postavil dědeček, táta jej zdědil ale vzali mu ho. Když pak tátu zavřeli, žili jsme v bídě. Pamatuju si, že jsem tehdy našel na ulici korunu a napadlo mě, že bych si mohl koupit zmrzlinu. Bylo to strašné pokušení, dokonce jsem došel až k cukrářství, ale pak jsem odolal a dal jsem korunu mámě. Stačilo to na tři housky.

Úroky za obnos v bance víc než desetinásobně převýší můj plat. Poslal jsem padesát tisíc na Jeronýmovu jednotu a na Bosnu. Také jsem poslal peníze na dětskou onkologii. Rakovina mi vzala Jitku, Evě mámu. V mé rodině se umíralo na srdce. Aspoň dědeček i tatínek tak zemřeli. Oba byli v té chvíli ještě mladí, dědečka sotva pamatuju. Byl houslařským mistrem, jedny housle jsme měli doma, tatínek na ně hrával, pokud mu zbyl čas a pokud neseděl zrovna v kriminále. Po dědečkovi jsem nejspíš zdědil sluch. Prý také pěkně hrával, jenže v té době ještě neexistovaly magnetofony a na desky natáčeli jen ti nejslavnější: Hubermann, Szigeti nebo Kubelík. Hlasy lidí i zvuky houslí z té doby polklo ticho.

Dneska se všechno dá zachovat, a stejně to bude zapomenuto, jako jsou zapomenuty středověké traktáty. Zapomnění se vyhnou jen ti, kdo se proměnili v symboly svého času. Ale ani oni nepřežijí A to, co snad paměť uchová, jsou stejně jen pitvorné zkomoleniny skutečnosti.

Prodal jsem dum bez jakýchkoliv pocitů, ale myslím, že pro dědečka znamenal mnoho. On, obyčejný řemeslník z malé vesničky u Karlových Var, dal svému jedinému synovi vzdělání a odkázal mu dům v Praze. Co odkážu dětem já?

* * *

Ze vzpomínek plukovníka F. o jeho výslechu na začátku padesátých let: Jednou mě vyvezli jinam než do Dejvic. Snad to bylo v Ruzyni nebo jinde na okraji Prahy. Inscenovali se mnou „partyzánský soud“. Zavezli mě tam jako „špióna“ s pytlem přes hlavu a se svázanýma rukama... Dali mi na krk oprátku a když se prý nepřiznám, že mě pověsí. Neměl jsem se k čemu přiznat. Na spánek mi nasadili revolver. Když se nepřiznám, že mě zastřelí. Neměl jsem se k čemu přiznat. Vystřelili, ale byla to jen poplašná pistole, žil jsem dál. Trvalo to několik hodin. Stál jsem už sotva na nohou, měl jsem žízeň, asi i horečku, žádal jsem o vodu, ale na mé prosby neodpovídali...

Tatínek skoro nikdy nevyprávěl o tom, co zažil, když ho komunisté zavřeli. Říkal: to není nic pro ženy ani pro děti. Jenže oni přece věznili i ženy; dokonce jednu docela nevinnou popravili. Možná tatínek nechtěl, abychom v něm viděli hrdinu anebo oběť, možná se mu ošklivilo se tam vracet v myšlenkách. Možná měl ještě jiný důvod.

* * *

Zavolala si mě Magdina třídní. Magda s kamarádkou Zuzanou si sedly po vyučování do okna a lily na kolemjdoucí vodu. Nikdy bych to od Magdy nečekala, řekla mi učitelka, vždycky to byla taková tichá holčička. Možná by si měla najít jinou kamarádku.

Zeptal jsem se Magdy, co to je za zábavu polévat lidi vodou. Řekla, že nikoho nepolila, házela jenom z okna pavouky, a ti stejně na nikoho nespadli, protože se (...)

(......)