Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Daniel pozval Petra na večeři hned den po jeho propuštění. Lojzík, který byl také pozván, Petra na přivítanou objal, Hana ho dokonce políbila. Kdykoliv se však při jídle řeč stočila na vězení, snažila se rychle změnit téma; aspoň Magdu chtěla uchránit před podobnými řečmi. Po večeři ji raději odvedla.

Po jejich odchodu Lojzík přednesl myšlenku, kterou si zřejmě dlouho připravoval: „To jsou rozdíly. Petr krad a pustili ho, pan Ježíš byl nevinnej a ukřižovali ho.“

„Já bych ty dva přece jen nesrovnával,“ zarazil ho Daniel.

„Stejně, jak jste v neděli kázal o tom, že Pilát nabízel Židům Ježíšovo propuštění, to mi připadalo trochu divný.“

„Proč myslíš?“

„Já bych řek, že takoví, co vládnou, se lidí neptají, koho mají pustit a koho pověsit.“

„Ukřižovat.“

„To je jedno, ale Pilát tam přeci vládnul. Kdyby se opravdu ptal, vypadalo by to, že se bojí těch, co křičej.“

„Třeba se bál; v té době v Judsku pořád hrozilo nějaké povstání. Ale jinak je to zajímavý postřeh.“

Petr řekl: „Dneska je přeci všechno jiný než tehdy. Pilát třeba tušil, že před ním nestojí člověk, ale Spasitel. Dneska soudějí lumpy, a na ty každej kašle, tak proč by se někdo lidí ptal, koho má pustit? Taky se už nevěší, dneska jen člověka zavřou, až z toho zblbne. Ale kdyby se někdo zeptal lidí, řekli by, že nejlepší by bylo všechny mukly rovnou pověsit.“

„Trochu to zjednodušuješ, Petře,“ Daniel nebyl nadšen směrem, kterým se rozhovor rozvíjel.

„Ba ne, bratře faráři, ono je to chytře vymakaný. Všichni myslejí, že zavládla lidskost, ale ono bylo možná opravdu lepší, když člověka rovnou odpravili, než teďka, když ho silážujou v díře jako brambory nebo řípu.“

„Přece dokud člověk žije, má naději,“ ozvala se Eva.

Petr to sice připustil, ale začal vysvětlovat, že na vězení nejsou nejhorší mříže, dokonce i s bachaři se dá občas vyjít. Člověka ničí, že kolem něho jsou pořád ti stejní magoři a úchyláci, před kterými se nedá nikam utéct. Stejní muklové a stejné řeči: co kdo dokázal, než ho zavřeli, jakou blbinu udělal, že teď sedí, kde se dají snadno sehnat prachy a prášky, kde baby, a kolik jich kdo měl. Každý dělá ramena, co všechno dokáže, jen jak se dostane ven. Ale nedokáže nic a za chvíli je zas nazpátek. „Díky vám jsem poprvý zahlíd tu hrůzu,“ obrátil se Petr k Danielovi. „Pochopil jsem, že žiju ve světě, co je dílem Satana.“ Jak mluvil, stále víc se rozohňoval. Nikdo si nedovede představit, čeho jsou lidi schopni. Přivázali živýho člověka ke kovový traverze a hodili ho do jezera. Chytnou holku, znásilní ji a pak jí uřežou prsa. A těch peněz, co se tam dole, kam normální lidi nedohlídnou, točí! A když se někdo chce zbavit chlápka, kterýmu dluží prachy, sežene si prostě zabijáka, co mu ho za pár táců odkrouhne.

Petr mával rukama, jako by odháněl to zlo, a téměř křičel. Jeho tváří probíhaly jemné záškuby a jizva na ní zrudla. Ten chlapec měl potřebu na sebe upoutávat pozornost a k tomu, jako tak mnoho lidí, potřeboval zlo. Buď aby je konal, nebo aby (...)

(......)