Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
Bára

Do kostela Bára šla na radu přítelkyně Ivany. Upadala totiž čas od času do depresí. Ačkoliv jí teprve minula čtyřicítka, přičítala je věku; také nepříliš vydařenému druhému manželství a pocitu, že její život je v podstatě bezcílné pachtění.

Ve skutečnosti proměnami nálad a občasnými pocity zoufalé beznaděje trpěla už od chvíle, kdy začala dospívat.

V sedmnácti si přeřezala doma v koupelně žíly na pravé ruce. Neudělala to ani z nešťastné lásky, ani z jakékohokoliv přesně vymezitelného důvodu. Naštěstí ji ještě se zbytky krve v žilách nalezla její sestra Káťa. Když se jí v Bohnicích, ptali, proč to udělala, nedokázala odpovědět. Nevěděla prostě, proč by měla žít, když život nevede nikam jinam než ke smrti a nic z toho, o čem člověk věří, že má cenu, se stejně nedá dosáhnout. Co považujete za nejcennější? zeptal se jí psychiatr. Chtěla odpovědět, že lásku, ale to slovo bylo tak omleté, tak protažené šlágry všeho druhu, že vůbec nevystihovalo její představy o tom, jak by si ji představovala. Mlčela tedy. Doktorům i matce však slíbila, že už nic podobného neudělá, a slovo dodržela. Ještě jednou se dostat do Bohnic, tvrdila, zbláznila by se doopravdy.

Slíbila to skutečně jen doktorům a matce, otci neslibovala nic, otce nemilovala, poslední léta jeho života s ním téměř nemluvila. Otec jí připadal banální: nosil šedivé šaty, pracoval v pojišťovně, vykládal hloupě přisprostlé vtipy a pokud vůbec četl, tedy výhradně detektivky. Když byla ještě malá, jeho vztah k ní se pohyboval mezi dvěma póly, nosíval jí čokoládu a žloutkové větrníky a strašil ji smrtí.

Smrt si pro ni přijde, když bude Bára zlobit, když si nebude čistit zuby, poleze na okno, vstoupí bez rozhlédnutí na vozovku, anebo bude brečet, že nechce do školky.

Co to je smrt?

Smrt je jako tma, vysvětlil jí otec, když si pro člověka přijde, nikdy mu už nezasvitne sluníčko, nevyjde měsíc, dokonce ani jediná hvězda.

A to opravdu můžu umřít?

Každý musíme, řekl otec zjevně potěšen, že ji straší.

Však ty umřeš dřív než já, řekla mu, protože seš starej. Otec se její předpovědi kupodivu smál.

Kromě pocitem bezcílnosti trpěla Bára také vědomím vlastní nedostatečnosti, ubohosti své zbytečné existence. Pro její pocity nexistovaly žádné skutečné důvody; svým zjevem patřila spíše mezi výjimečné ženy. Urostlou postavu stejně jako velká ňadra jí záviděla většina jejích spolužaček už ve střední škole (mirv1). Měla po otci jemné, barvou spíše nenápadně světlé vlasy, ty však ve chvíli, kdy na ně dopadalo světlo, získávaly temně měděný, tizianový odstín. Oči zdědila po matce, daleko od sebe posazené, barvy lesního medu. Měla herecké nadání, krásně znějící soprán, vtip a nechuť k čemukoliv, co se dalo považovat za banální, ať se to týkalo konverzace, oblečení anebo umění. Milovala zřeštěné a výstřední kousky: s kamarády se třeba uprostřed parného léta oblékla do zimního, na hlavu si narazila vlněného kulicha, na rameno hodila lyže a tak s ostatními pochodovala k úžasu (...)

(......)