Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8
Dopisy

Vážený pane faráři,

Připadá mi, že jsem vám dost nepoděkovala za růže. Mám je před sebou na stole, dívám se na ně a myslím na to, jaký jste zvláštní člověk. Můj muž se samozřejmě zeptal, kdo mi je dal. Řekla jsem: přece ty, miláčku, ty mi je ustavičně nosíš, jenom už trochu zapomínáš, co děláš. Myslím, že jsem ho tím dopálila.

Taky vám děkuju za trpělivost, se kterou posloucháte výjevy ze života mýho + moje přitroublý dotazy. Kazatelé jsou přeci od toho, aby kázali a ne poslouchali, ale vy umíte poslouchat a snažíte se druhýmu porozumět. Posledně jste mi odpověděl, že si myslíte, že velká láska může trvat po celý život. Opravdu si to myslíte? Věříte v to anebo to dokonce víte? A jestli to víte, víte jistě i, co by pro to člověk měl udělat. Já si myslím, že velká láska se může přihodit jen lidem, co si dokážou uchovat úplnou svobodu. Vy jste mi psal o vnitřní svobodě, ale já mám na mysli svobodu, kterou si navzájem poskytujeme. Nejen jestli ji dovedeme uchovat pro sebe, ale taky ji dopřát druhýmu. Otrok ani otrokář přeci nemůžou žít v opravdový lásce.

Já to poznala doma, když jsem byla malá. Máma se nikdy nezbavila pocitu, že je tátovi zavázaná za život. Už jsem vám přeci řekla, že jinak by ji Němci šoupli do Osvětimi, a kdo tu přežil? Táta byl její zachránce, a on tu roli přijal a hrál ji až do svýho truchlivýho konce. Já nesnášela tu máminu pokornou služebnost, nakonec jsem nesnášela ani tátu, jenže ta služebnost do mě nalezla jak moli do kožichu, mám ji v sobě. Cítím, jak ve mně dusí všechny lepší city, ale stejně sloužím svýmu muži tak, jako to dělala máma tátovi, ačkoliv mě Sam před ničím nezachránil, to teda opravdu ne, to spíš já jeho chráním, aby ho jeho strachy úplně nerozložily. Ale aspoň v tom se liší od mýho táty, je spolehlivej ve svý práci i ve vztahu ke mně. Toho bych si měla vážit, ne? Já si toho vážím. Já svýho muže obdivovala, já ho uznávala jako výjimečnýho, já ho pořád uznávám, ale to přeci neznamená, že já jsem nic, že tu jsem jen pro něj, jen zrcadlo, ve kterým se může s obdivem zhlížet.

Řekněte mi: co má člověk udělat, aby v jeho životě přetrvalo to nejdůležitější? Aby to stavěl, místo bořil? Řekněte, je to vůbec možný? Proč všichni mužský, odpuste mi tu generalizaci, ale není to jen moje zkušenost, proč dupou tam, kde by měli chodit po špičkách, bijou, kde by měli pohladit, a skrčí se tam, kde by měli podepřít?

To jsem toho na Vás zase navalila.

Tak se na mě nezlobte a neopouštějte mě.

Vaše Bára M.

* * *

Milý tati,

Dojela jsem dobře, děda i babička mě čekali na nádraží, a babička, když mě uviděla, tak zavolala: „Ty seš celá máma.“ Tady je všechno jako dřív; nic se za ten rok, co jsem tu nebyla, nezměnilo, jen já asi jo, jenže já se nevidím, leda v tom velkém zrcadle v předsíni. Ale tam je naštěstí šero.

V sobotu jsem si půjčila od babičky kolo a jeli jsme s dědou po hrázi kolem Rožmberka. Jsou tam velikánské duby, které snad sázeli ještě za Krčina. Zastavili jsme se, sedli (...)

(......)