Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtvrtá

1

Bára Musilová přijde tak, jak se dohodli. Zpozdila se jen o několik minut. „Nezlobíte se, že jsem vás nechala čekat?“ omlouvá se udýchaně.

„Vždyť jsem tady doma.“

„Strašně nerada nechávám lidi čekat.“

Má na sobě touž černou sukni jako posledně. Také mašle, kterou si převázala vlasy, je černá. Bílou halenku má u krku rozhalenou. Připadne mu, že v jejím zjevu je jako vždy něco vyzývavého. Ne v oblečení, spíš v jejích pohybech, anebo snad v jejím pohledu. Daniel cítí rozpaky. „Dáte si kávu?“

„Dala bych si skleničku červenýho, jestli nějaký máte, a trochu vody. V autobusu bylo k zalknutí. Ale nevím, třeba bych vás tím zdržovala.“

Přinese víno, minerálku a dvě skleničky pro ni.

„Vy se nenapijete se mnou?“

„Nejsem zvyklý v tuhle denní dobu.“

„Já taky ne. A nejsem zvyklá sedět na faře, proto jsem vám řekla o to víno.“

„To je v pořádku. Já jsem zvyklý sedět na faře.“

„Ale ne se mnou.“

Vstane a jde pro další skleničku. Vezme také talířek slaných sušenek a přikrájí k nim několik kousků salámu.

„Vy mě ještě budete krmit? Nemáte ztrácet čas. Nechci přijít ani o vteřinu, kdy můžu být s váma.“ Ale sáhne netrpělivě po skleničce: „Tak na naše setkání a na tohle odpoledne, aby se vydařilo. Smí se pít na tak přízemní věci? Myslím tady, na faře.“

Přiťukne si s ní.

„Když jsem jela sem, napadala mě spousta věcí, na který bych se vás chtěla zeptat, ale myslím, že na mých otázkách nebylo nic originálního, že se vás všichni ptají na to stejný."

„Nevím, co máte na mysli.“

„Pochybování o Pánubohu třeba.“

„Lidi se většinou neptají. Buď nemají pochyby, anebo spíš, když je mají, stydí se je před farářem přiznat."

„A vy sám: máte pochyby?" Dívá se upřeně na něho. Jako by jí velice záleželo na jeho odpovědi. Napadne ho, že její předkové z matčiny strany snad byli tam v té zemi, po níž chodil Ježíš, snad ho dokonce zahlédli, snad užasli nad jeho činy, ale odvrátili se, když skončil tak potupnou smrtí.

„Nedovedu si představit člověka, který by někdy nezapochyboval."

„To je dobře, že jste to řekl takhle. Bála jsem se, že nikdy nepochybujete. Chtěla jsem se zeptat: Dovedete si představit vesmír?"

Tohle nebyla otázka, kterou by kdy zodpovídal. „Neumím. Můj syn se zajímá o astronomii, škoda, že tu není, třeba by vám odpověděl líp."

„To je dobře, že tu není, chci slyšet odpověď od vás. Neumíte si vesmír představit, protože je tak strašně obrovskej?“

„I proto.“

„Jak moh Bůh, který tohle všechno stvořil, vzít na sebe podobu nějakýho židovskýho nemluvněte?"

„Židovského proto, že Bůh naplnil zaslíbení dané Abrahamovi. Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“

„Ne, vy mi nerozumíte. Myslím, jak někdo, kdo měl tu sílu stvořit vesmír, se mohl najednou změnit v lidský nemluvně."

„Ale Bůh tvořil slovem, neuplácal vesmír holýma rukama.

„Co to znamená tvořit slovem?"

„Tak to nazvěte: pokynem."

„Jako u počítače?"

„Boha je lepší k ničemu nepřirovnávat. A rozhodně bych ho (...)

(......)