Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Úryvky z deníku

Paní Straková z Kamenice přijela do Prahy a zastavila se u nás. Neviděl jsem ji léta, ale nezměnila se příliš. Mě vždycky potěší, když se objeví někdo odtamtud. Odtamtud a z těch časů, někdo, kdo ještě pamatuje Jitku.

Vyptával jsem se na situaci ve sboru. Řekla, že v neděli na kázání přichází čím dál tím méně lidí. Nikdo už nedokáže tak pěkně kázat jako vy, lichotila mi. Potom si stěžovala, jak upadají mravy. Tři rozvody měli v Kamenici za poslední rok, mužští se pobláznili a ženské ztrácejí rozum, mladí nemyslí na nic než na peníze a na zábavu. Straková z toho úpadku vinila především televizi Já tuhle v noci nemohla usnout, vykládala, tak jsem si tu bednu zapnula, bratře faráři, tam běhaly nahatý ženský, vždyť to je horší než ta Sodoma, co jste nám o ní kázal.

Straková mi přivezla pytlík křížal a doma upečené buchty. Když odešla, napadlo mě, že svět, z něhož přichází, v němž jsem i já nějakou dobu pobýval, skomírá. Zastesklo se mi po něm, i když vím, že byl spojen s tak zlými časy.

Brzy nato se ozval telefon, bylo už hodně pozdě, ale nespal jsem, připravoval jsem si kázání. Nějaký ženský hlas, mezzosoprán to byl, mě oslovil křestním jménem a řekl: miluj u tě. Hlas mi připadal povědomý a zároveň neznámý. Kdysi, právě ještě v časech Kamenice, se stalo, že mě kdosi volal a sprostě mi spílal do kněžourů, kazisvětů a kupodivu mě nazval taky Jidášem. Ale ty nadávky mě překvapily míň než to poslední zavolání.

Stane se, že někdo v noci pro své pobavení vytáčí neznámá čísla a pak něco plácne. Jenže ta žena znala moje křestní jméno. Mohla ovšem vytáčet číslo podle třeba i telefonního seznamu anebo podle seznamu v církevní ročence.

* * *

Minulý týden mě navštívila v kanceláři sestra Ivana Pokorná. Stěžovala si na to, že s její nejstarší dcerou chodí do třídy chlapec, který zastřelil svého otce. Když jsem žasl, že chlapec je na svobodě, vysvětlila mi, že vraždu spáchal dřív, než dosáhl patnácti let a nemohl být tedy stíhán. Umístili ho do diagnostického ústavu, ale do školy chodí dál. Nejhorší je, řekla mi, že ve třídě ho povazují za hrdinu. Dokonce i učitelé. Proč to udělal? Otec ho prý bil a k jeho matce se choval surově, měl snad milenku. Proč by ho tedy neměl syn odprásknout?

Zmínil jsem se o tom činu na poslední schůzce mládeže jako o příkladu mravní otrlosti. Ivanina dcera potvrdila, že ten chlapec nemá výčitky svědomí. Prohlašuje, že kdyby se mu to tehdy nepovedlo, udělal by to klidně znovu.

Pak jsme o jeho činu dlouho mluvili. Šlo o zvrhlost, mravní netečnost, zkaženost anebo tam byl ještě jiný motiv? Jak je to možné, že kluk zabije otce a nedělá si ani výčitky? Překvapilo mě, že názory mladých byly méně jednoznačné, než jsem očekával. Vysvětlovali, že synovi zřejmě připadalo chování otce natolik zavrženíhodné, až se cítil oprávněn zasáhnout. Na světě je moc svinstva a žádná spravedlnost, a to se má člověk na to pořád jen tak dívat? zeptal se Lojzík.

Připustil jsem, že člověk vidí často i chyby (...)

(......)