Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
Hana

Novinář, kterého tenhle pátek propouštějí, přinese Haně kytici fialových kosatců. „Co vás to napadlo? A já je stejně neužiju,“ namítá, „jedu příští týden na dovolenou.“

„Tak je necháte doma, anebo je někomu dáte. Kytice se nevrací!“

Hana tedy poděkuje a najednou jí vytane, koho jí ten novinář připomíná: škoda, že už nemá fotografii, Pepínek už je pětatřicet let mrtvý, ale byl stejně jako ten novinář poněkud zakrslý a vykládal jí nadšeně o dalekých krajích a jejich obyvatelích. A kytici týchž fialových květů pro ni natrhal, nejspíš je tehdy ukradl, protože doma na zahradě je nepěstovali.

Haně vytanou dávné časy, první políbení, ti, které už nikdy živé nespatří. Dá květiny do vázy, ale nemá čas se z nich těšit. Než odjede, musí splnit spoustu povinností, rozdělit služby na několik týdnů dopředu, udělat inventuru prádla i léků. Odjíždí začátkem prázdnin s dětmi ke své matce každý rok, ale v minulých letech jezdívala jen na několik dní, šetřila si dovolenou, aby ji mohla strávit také s Danielem. Stejně si ji ani celou nevybírala, radši si ji dávala proplatit; doba byla zlá, hodila se každá koruna. Letos ji Daniel přemluvil, aby si vzala další čtyři týdny neplacené, vždyť peníze nepotřebují, a ona si potřebuje odpočinout.

Odpočinout by si však potřeboval především on sám. Haně poslední týdny připadá jakoby proměněný, je přepadlý, zamlklý a roztěkaný. Přičítá to tomu, že se ještě nestačil vzpamatovat z matčiny smrti, ale možná ho vyčerpávají úkoly, které na sebe navalil: vede svůj sbor, každou neděli káže, jezdí za vězni, mluví v rozhlase i v televizi, píše články do novin, pořádá sborové dny a ještě k tomu chystá výstavu svých řezeb. Vlastně až teď může konat všechno, v čem mu dřív bránili.

Ráda by mu nějak pomohla, ale neví jak. Nenapadá ji, o čem by s ním měla hovořit, aby ho nezdržovala, aby ho potěšila anebo dokonce zaujala. Navrhla mu, aby si i on vzal dovolenou a jel s nimi; on připustil, že by jel rád, ale zatím nemá čas.

Možná opravdu nemá čas, možná jen netouží po tom jet s ní, Haně se zdá, jako by se jí poslední dobou vyhýbal. Třeba ji už přestává mít rád. Každá láska se časem unaví, to ona přece ví, a Daniel ji stejně nikdy nemiloval tak, jako miloval svoji první ženu. Je pravda, že ještě stále umyje nádobí anebo obstará nákup a nabádá ji, aby si pořídila nové šaty, večer si chvíli povídá s ní i s dětmi, ale Hana cítí, že jeho duch není ani v těch chvílích zcela přítomen. Někdy jí připadá, že Daniel, pro něhož byla ve zlých časech docela určitě oporou, ji už k ničemu nepotřebuje, nebo ji potřebuje jen k tomu, aby mu uvařila večeři anebo namasírovala bolavá záda.

Kosatce ve váze voní a jí se vybaví den, kdy se vrátila z porodnice s Markem. Celá fara byla vyzdobená květinami. Daniel jí tehdy řekl: „Tohle ti nemůžu nikdy vynahradit.“ To se však přihodilo už dávno. Proud času uplynul od doby, co byl Marek malý, co se stěhovali z fary na faru, co Daniela předvolávali k výslechům, co mu neustále hrozilo, (...)

(......)