Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6
Hana

Ředitel nemocnice si povolá staniční sestry a oznámí jim, že už dluží prádelně platby za tři měsíce. Dohromady to dělá tři čtvrtě milionu. Pokud se mu nepodaří získat nějaký úvěr anebo přesvědčit prádelnu, aby ještě měsíc posečkala, budou muset nemocnici zavřít nebo prát sami. Prozatím je žádá, aby prádlem šetřily, menší znečištění se pokusily na místě odstranit a přeprat. Ví, že to bude práce navíc, ale zaplatit ji nemůže, bude rád, když sežene tenhle měsíc peníze na výplaty. Pojišťovny mi dluží víc než milion korun, řekne ještě. Pak je propustí a Hana se vrátí na oddělení, aby s nechutí tlumočila sestrám ředitelovu žádost. Poslední dobou jí přibývá v práci starostí a ubývá pocitu uspokojení.

Uvaří si kávu, sedne si ke svému stolku a snaží se myslet na něco příjemného.

Před několika dny zavolal ten novinář, který ji zahrnoval laskavými slovy. Trochu si stěžoval na své zdraví, došly mu prášky a jemu se prý nechtělo pro nové k lékaři, nechce se mu vůbec ven, necítí se na to, i když na něj doma civí jen Buddhové a vycpaný kanárek. Pak ji znovu zval, aby se přišla podívat na jeho sbírku. Řekla, že se přece nehodí, aby ho navštěvovala, ledaže by mu, napadlo ji, donesla ten Ulcosan.

Pak se u něho skutečně zastavila, nevěděla sama, proč se k tomu rozhodla, a samu sebe přesvědčovala, že to udělala jen proto, aby tomu člověku donesla lék.

Také mu řekla, když jí otevřel dveře, že ani dovnitř nepůjde, ale dala se přemluvit, aby se na chvíli posadila.

Uvařil jí čaj, opravdu voňavý a zajímavý čaj. Pili jej ze skoro průsvitných koflíčků a on přitom neustále hovořil. Hana si uvědomila, jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, že ten chlapík, který objel snad celý svět a zřejmě se mnohokrát setkal s význačnými osobnostmi, teď cítí ještě větší rozpaky než ona.

Pili čaj a ona myslela na to, že by měla vstát a odejít.

V jednu chvíli, když jí ukazoval nějakou japonskou rytinku a přistoupil až těsně k ní, se polekala: co by udělala, kdyby se ji třeba pokusil obejmout?

Ale nepokusil se o to.

Přečetl jí několik básní, v nichž nenalézala příliš smyslu, jen smutek z nich vycítila a touhu uniknout z denního koloběhu do nějakého lepšího a neskutečného světa, kde panují láska, čistota srdce, přátelství, klid a řád. Ale knížku, o které mluvil, jí nepůjčil. Verše musí sám ještě jednou přečíst, vysvětlil, pak se teprve odváží jí je půjčit.

Stejně se zdržela déle, než měla. Ale co na tom bylo špatného? Daniel je z domova často až dlouho do noci. A ona se mu hned ten večer o své návštěvě zmínila. Jenom s tím se nesvěřila, že když se na ni ten novinář díval, cítila podivné vzrušení, anebo snad přesněji: jakési zadostiučinění z toho, že ten muž cítil rozpaky z její přítomnoti, také o tom se nezmínila, že ji požádal, aby mu tykala, a ona to neodmítla. Byla zvyklá tykat si s lidmi ze sboru. Když konečně odcházela, podala mu ruku. Jeho stisk byl, jak očekávala, měkký a chlapecky nejistý. Zeptal se jí, jestli někdy zase přijde, a ona odpověděla: (...)

(......)