Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Tři dny před jejími narozeninami Daniel pozval Báru na večeři do restaurace. Měl pro ni dopis, který napsal v jakémsi vytržení, a ještě zlatý prsten s malým diamantem. (Nikdy žádné ženě nedal prsten s výjimkou snubního Jitce).

„Tys mi napsal dopis?“ řekla. „Mám si ho přečíst? Ne teď ne. Když jsem s tebou, musím si tě užít a ne si číst.“ Pak otevřela krabičku a chvíli hleděla na prsten. „Ty ses zbláznil, Dane, takovouhle věc. A jak ji mám doma vysvětlit?“

„Řekni, že ho máš třeba od svého prvního muže.“

„Od toho tak!“

„Tak od mámy!“

„Kde by na to máma vzala, penzistka. Jsi blázen, já přece nepotřebuju prsten, když mám tvou lásku.“

„Už o tom nemluv.“

Nasadila si zlatou obroučku a chvíli se na ni zálibně dívala. „Padne přesně, je vidět, že umíš moji ruku nazpaměť.“ Políbila ho, pak si vzpomněla: „Pozvala jsem svýho Sašu, aby sem taky přišel, nevadí ti to?“

Daniel užasl. „Ale cos mu řekla?“

„On o tobě přeci ví.“

„Tys mu o mně pověděla?"

„Už dávno, stejně jako mámě. Oni jsou přeci moji lidi. Před svýma lidma nechci mít tajemství. On tě má rád, i když tě nikdy neviděl, protože ví, že ty máš rád mě, netejráš mě jako jeho otčím. Taky jsem myslela, že mu v něčem domluvíš.“

„Mám mu hned napoprvé domlouvat?"

„Ne, tak to nemyslím, ale stačí, když pozná někoho, kdo ví, proč žije. A kdo je přitom dobrej člověk.“

„Nevím, jestli splňuju tyhle předpoklady.“

„On by strašně chtěl mít tátu, protože nikdy nepoznal pořádnýho mužskýho. O vlastního tátu jsem ho připravila. Anebo se jeho táta připravil o mě i o kluka, to je jedno, ale klukovi nic nedal. A otčím ho nikdy nepřijal, ten ho leda živil a ještě mu to dával najevo. Pro něj to je darmojed a budižkničemu. A on možná, chlapeček můj, se skutečně umí flákat. Nic ho moc nebaví, hlavně ne práce. Tak ještě hrát košíkovou, tenis nebo koukat, jak se navzájem střílejí v televizi. Taky ho baví vrtat se v různých stroječkách, že kterých se pak dá loudit muzika. Nezlobíš se, že jsem ho pozvala, ani jsem se tě nezeptala?“

„Ne, to je správné.“ Bylo to správné uprostřed nesprávného. Pokud člověk někoho miluje, musí ho vzít se vším všudy, s jeho lidmi především. „Poslední dobou se mi to s mladými zrovna moc nedaří.“

„Co se ti nedaří?“

„Přesvědčit je o čemkoliv, čemu věřím. Dokonce ani vlastní děti ne. Někdy se mi zdá, že oni spíš přesvědčují mě.“

„Vlastní děti se přesvědčujou nejhůř. Vlastní muž a vlastní děti,“ upřesnila.

Chlapec byl štíhlý a velký skoro jako Daniel. Vysoké čelo a barvu vlasů zdědil zřejmě po matce, ale jinak se jí v ničem nepodobal. Oči měl dokonce světle modré. „Dali mi strašně blbý jméno," představil se, „po ruským carovi nebo po Puškinovi. Máma milovala Puškina, když byla mladá. Teda ona je Barunka pořád mladá, ale tehdy byla ještě o osmnáct let mladší a tak si připadala jako Taťjána. Má to o ní ještě dneska v knihovně a nutí mě, abych to četl: nebe obdařilo ji i živou vůlí tvrdohlavou i fantazií bouřlivou i něžným srdcem, krví dravou.“

„Sašo,“ (...)

(......)