Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6
Bára

Bára teď tráví čas návštěvami v psychiatrické léčebně, kde zatím drží jejího muže, a prací v ateliéru, kde Samuela musí zastat. Cítí lítost, že Samuel trpí. Zároveň však cítí dávno pozapomenutý pocit svobody, nikdo ji nehlídá, nikdo nevyčítá pozdní příchody, nikdo nenaléhá, aby svou přítomností, péčí a něhou vyvolávala zdání domova. Daniel jí večer a někdy i ráno volává, mluvívají spolu většinou o Samuelovi, o tom, co jeho čin udělá s jejím životem. Daniel umí naslouchat, nečíhá na to, aby ji přistihl při nějakém omylu, aby ji napomenul a tak dal najevo svoji mužskou svrchovanost. Báře připadá, že s ní sdílí všechno její trápení, její úzkosti i tápání, a mluví se jí s ním proto lehce.

Nemůže odjet, aby položila věnec na hrob svých prarodičů, musí každý den za Samuelem do léčebny, ale nechce se smířit s tím, že by přišla o možnost zůstat s Danielem aspoň jednu noc. Navrhne, že by mohli být třeba u ní doma. Samuel v noci nepřijde a ani ona za ním v noci nechodí, Aleška pošle spát k babičce a Saša může přespat u kamaráda.

Daniel chvíli mlčí, jak bývá jeho zvykem, ona už ví, že jeho mlčení neznamená pouze mlčení, Daniel mlčí z rozpaků anebo dokonce z úzkosti, že se stále víc vzdaluje vlastním představám o tom, jak by měl žít. Leká se hříchu, jehož se dopouští.

„Přijdeš?“

Daniel slíbí, že přijde.

Dušičky připadají na středu, Bára hned po obědě spěchá do nemocnice, nakoupí Samuelovi nejen ovoce, ale také velkou kytici aster, přinese svícen a svíčku, aby ji její muž mohl zapálit na památku svých mrtvých, když nemůže zajet k jejich hrobu.

Venku je plačtivý, zamlžený den, tíha nebes padá i na zdravé.

Samuel je sám v třílůžkovém pokoji, necítí se vůbec nemocný, psychoterapii považuje za hloupost, nechápe, proč má mluvit o svém vztahu k matce, o své první i druhé ženě, když jeho největší bolestí, ranou, kterou mu už po léta uniká život, je Bára. Nechápe také, proč za ním denně chodí, když stejně zase odejde a nechá ho na pospas samotě i pochybám. Proč ho nepřesvědčuje, aby se vrátil ihned domů, proč mu neřekne, že kdyby se vrátil, zůstane u něho, nebude nikam odcházet a bude o něj pečovat? Proč místo toho tahá do nemocnice kytku a svícen, jako by už tu nebylo dost krámů? Pokárá ji, že za kytici zbytečně vyhazovala peníze.

„Myslela jsem si, že budeš rád,“ řekne Bára, pohladí ho po čele a řekne, že dneska vypadá výborně.

Samuel samozřejmě může chodit, ale teď umíněně leží na lůžku a nedívá se na ni. Bára tedy vezme vázu, dojde do ohyzdné koupelny s otlučeným umývadlem nabrat vodu. Zatímco voda vytéká z kohoutku, Bára pláče. Pak dá květiny do vázy, otře si oči, dokonce se jí podaří přimět ústa k něčemu, co připomíná úsměv, protože je tady přece proto, aby utěšovala, ne aby naříkala. Vrátí se ke svému muži a zeptá se, jestli má zapálit svíčku.

Samuel mlčí. Jeho mlčení neznamená ani pouhé mlčení ani úzkost, je to pokus bezmocného dokázat svoji nadřazenost, svoji moc. Ta moc se projevuje už jenom schopností zraňovat. (...)

(......)