Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
Bára

Letadlo přistane na barcelonském letišti krátce po poledni. Bára je poněkud nesvá, protože už leta necestovala sama, zato Saša, je přece synem letce, se tváří, že pro něj není nic obvyklejšího než se pohybovat po neznámém letišti. Oči má sice zarudlé a občas kýchne, ale vyzvedne svoje i Bářino zavazadlo a najde stanoviště aerobusu, který je doveze až na Katalánské náměstí, odkud, jak zjistí na mapce, mají jen kousek k hotelu, který jim zamluvila cestovní kancelář.

Hotel je přepychový, před prosklenými dveřmi stojí vrátný ve fialové livreji a v červeném cylindru, dvorana je samý mramor; v recepci se na ně usmívají, chtějí jen Bářin podpis a pak jí vydají klíč. Saša odežene nosiče, který se sápe po jejich zavazadlech, a sám zaveze matku do šestého patra.

„Tak jsme tady, Barunko,“ řekne jí, když otevřou dveře, „já vím, že bys radši na mým místě viděla...“

„Ty můj chlapečku." ucpe mu Bára ústa, „třeba jsem ti vzala tátu, ale nikdy jsem tě neodstrkovala.“

„To je fakt,“ připustí její syn. „Budeme vybalovat?“

„Ne,“ rozhodne Bára. „Přece jsme sem přijeli za Gaudím, ne se přehrabovat v hadrech.“ A vzpomene si, jak někdy před měsícem se doma poprvé opatrně zmínila o tom, že by se všichni mohli společně jet podívat na Gaudího stavby. Samuel odsekl, že nemá nejmenší chuť někam odjíždět, Gaudí podle něho znamenal spíš pozdrav minulého věku než vstup do nového. Pak se rozčílil, že Bára chce utéct od rozdělané práce a ještě přemluvit k zahálce svého syna, jako by se už dost neflákal a nerostl v budižkničemu. Namítla, že přece ona má taky právo na pár dní volna a Sašovi by udělalo dobře, kdyby ujel před svou alergií.

Samuel velkomyslně připustil, že ji držet nemůže, ale jejímu synovi (vždycky Sašu nazýval „jejím synem") cestu platit nebude.

Řekla by mu s chutí, že nebude platit ani její cestu, ale namítla jen, že snad vydělá dost peněz na to, aby mohla synovi dopřát cestu k moři, lékaři mu přece pobyt u moře doporučují. To Samuel samozřejmě neuznal, a jí se hnusilo hádat se o peníze. Jenže Samuela už pohoršilo to, že ji něco takového vůbec mohlo napadnout, a spustil monolog o rozmazlené matce, která rozmazluje i svého syna. Závěrem jí nabídl rozvod nebo vlastní smrt. Konečně by jí přestal překážet a nemusela by podstupovat hnusné hádky o penězích.

Bára už neřekla nic a večer, když si lehla, plakala nad beznadějností svého manželství, celého svého příštího života.

Teď cítí, jak se jí zase derou slzy do očí, ale není to ze zoufalství, chce se jí plakat proto, že se po mnoha měsících anebo spíše letech cítí svobodná, je daleko od svého muže, který se stal její trýzní, je poprvé v životě takhle sama na celý týden se svým synem, jemuž se tak často bála před jeho otčímem dát najevo lásku.

Vyjdou z hotelu. Den je blankytně jasný, od moře fouká vlahý vítr, žádná únorově dusivá deka, která v tuhle dobu visívá nad Prahou. I Sašovi se dýchá lehce. Kousek od hotelu, jak zjistí na plánku města, stojí Gaudího Casa Mila, kterou tu (...)

(......)