Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Domů se Daniel vrátil v noci. Marek i Magda už spali, Hana se dívala na televizi. Hladina života tady se zdála nezčeřená. Hana ho objala. „To je dobře, žes přijel.“

„Kde je Eva?“

„Je nahoře, u sebe.“

„Mluvili jste o tom, co bude dělat?“

„Jistě, ale bude lepší, když s ní promluvíš sám.“

Vystoupal po schodech a zaklepal na dveře dceřina pokoje.

Seděla u stolku nad rozevřenou knížkou. Teď kvapně odsunula židli a vstala. „Nazdar, tati. Myslela jsem, že přijedeš až zejtra.“

„Taky jsem to tak plánoval. Ale nevyšlo to.“

„Zlobíš se na mě?“

„Zlobím se hlavně na sebe, že jsem ho přived do domu.“

„Ale já ho mám ráda.“

Stála proti němu a on měl náhle pocit, že to proti němu stojí jeho první žena. A říká mu přesně týmž tónem: Mám tě ráda. Byla tehdy tak stará. Ale on si snad její lásku zasloužil. Nebyl ničema. Aspoň tehdy nebyl.

„Evo, víš to určitě?“

„Co?“

„Že s ním čekáš dítě.“

„Ano.“

„I že ho máš ráda?“

„Taky.“

„Proč?“

Ticho.

Na takovou otázku neexistuje odpověď. Cokoli by řekla, stejně by to nic nevysvětlilo. Kdyby teď měl v rukou toho ničemu!

„Jak se to stalo?“

„Jak se takový věci stávají.“

„Děkuju za vysvětlení. Nečekal jsem to. Od tebe jsem to nečekal. Jak je to dlouho?“

„Skoro tři měsíce. Já se ti to bála říct, taky jsem si myslela, že to.., že to přejde samo.“

„I když jsi ho měla ráda, proč jsi udělala tohle?“

„Já měla strach, že by o mě přestal stát, kdybych s ním nechtěla nic mít.“

„Pěkná láska, když se o ni musíš strachovat tímhle způsobem.“

„Když má člověk někoho rád, tak s ním chce být úplně.“

„Ale jeho odsoudí a zavřou. Nebudete spolu ani úplně, ani částečně, nebudete spolu vůbec!“

„Třeba ho neodsoudí.“

„Dobře víš, že odsoudí.“

„Třeba by se to dalo nějak zařídit...“

„Evo...“

„Ano, tati.“

„Myslel jsem si, věřil jsem, že dokončíš konzervatoř. Že budeš hrát, dobře hrát, když to už máma nestihla.“

„Já vím, tati.“

„Co chceš udělat?“

„Ve škole?“

„Ve škole a v životě.“

„Já ze školy neuteču. Oni mi přeruší studium. Na ten čas.“ „A s Petrem co?“

„Budu na něj čekat,“ řekla tak, jak se dalo předpokládat. „Jestli bude Petr chtít, tak se vezmem, to přece můžem i tam.“

„Jestli bude on chtít! Snad záleží na tom, jestli chceš ty! Nemusíš si ho brát. Nemusíš si ho brát jen kvůli tomu, že s ním čekáš dítě.“

„Já si ho chci vzít, protože ho mám ráda.“ „Můžeš zůstat u nás,“ přešel její odpověď, „i s dítětem. Nemusíš si brát člověka, o kterém víš tak málo. Tak málo dobrého.“

„On je dobrý. Jen nešťastný.“

„Evo, víš, že já se snažím, mám to skoro jako povinnost věřit v to, že každý je dobrý a každý se může polepšit. Ale tenhle člověk je natolik nešťastný, jestli to chceš takhle nazvat, že udělá nešťastné i lidi kolem sebe.“

„Ne, on jen potřebuje vědět, že ho má někdo rád.“

„Tys ho přece měla ráda, a jak to dopadlo.“

„Potřeboval si vydělat peníze.“

„Mohl pracovat.“

„Vždyť pracoval.“

„Jak dlouho?“

„Musel splácet dluh a taky - on potřeboval peníze, (...)

(......)