Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Daniela převezli na oddělení.

Teď už ho nesužovala fyzická bolest, vnímal jen prázdnotu, do níž se opětovaně propadal. Několikrát, většinou v noci, plakal lítostí.

Všichni tady byli na něj milí a oslovovali ho: pane faráři. „Kdybyste něco potřeboval, pane faráři,“ nabídl mu, sotva ho převezli, chlapík, který ležel na vedlejším lůžku a kterého zřejmě o Danielovi předem informovali, „klidně si řekněte, já už můžu normálně chodit.“

Daniel nic nepotřeboval. Chtěl by zavolat Báře, říci jí o tom, co ho potkalo, vysvětlit, proč nepřišel na schůzku, proč už nejspíš nikdy nepřijde na žádnou schůzku, ale v tom rozhovoru ho nemohl nikdo zastoupit. Měl sice vedle lůžka telefon, stačilo jej jenom zvednout, jenže i pouhá představa, že by to učinil, mu rozbušila srdce natolik, že ucítil v prsou bolest.

Po obědě ho přišly navštívit Marek s Magdou. Magda pro něj v zahradě nařezala narcisy. Zatímco je strkala do vázy, zeptala se, jak se má, jestli ho něco bolí. Uspokojila se jednoslovnou odpovědí a bez vyzvání oznámila, že dostala tři jedničky, zatímco z matematiky osudovým nedopatřením pětku. „Já budu stejně herečkou,“ utěšovala sebe i jeho.

„Co budeš hrát?“

„Nevím, něco, aby se lidi smáli. Taky, abych byla slavná.“

„Sestro,“ napomenul ji Marek, „tátovi je blbě a ty takhle kecáš.“

Magdě zřejmě neřekli nic o jeho stavu, takže mohla nezávazně tlachat, zatímco Marek se tvářil vážně. „Mně to mrzí, že jsem několikrát nešel do kostela na tvoje kázání, ale teď jsem se za tebe modlil a do kostela už budu chodit,“ přednesl předem promyšlenou omluvu i předsevzetí.

Děti ho dojímaly. Cítil lítost a dokonce stud. „To je od tebe hezké. Ale dělej jen to, o čem jsi přesvědčený, že je správné.“ Zarazil se a pak dodal. „Pokud k tomu budeš mít dost síly a odhodlání.“

„No právě,“ řekl Marek, „vždyť o to mi jde.“ Ještě vyřídil důležitý vzkaz od Lojzíka: odložili svatbu až do doby, kdy se Daniel vrátí. „Protože on chce, tati, abys je s Marikou oddal ty a nikdo jinej.“

„To mě těší, ale vyřiď mu, že nevím, kdy se vrátím, a ať mu požehná kdokoliv, má to stejnou hodnotu. A jestli budou spolu šťastní, záleží především na nich.“

„Oni budou,“ slíbil Marek za ně. O hvězdách ani o vesmíru nepadlo slovo. V co vlastně věří jeho děti? Čím budou, jak budou žít? Dozví se to někdy, i kdyby se jeho srdce uzdravilo? To hlavní se člověk stejně nedozví.

„My ti budeme pomáhat,“ řekl ještě Marek na rozloučenou.

„V čem?“

„Ve všem přeci.“

V tom nejpodstatnějším si člověk musí pomoct sám. Co je tím nejpodstatnějším? Samozřejmě to, jak žije.

„Máte hezký děti, pane faráři," ozval se jeho soused, když Marek s Magdou odešli. „A určitě hodný.“

„Ano,“ znovu ho přemáhala lítost.

„Musíte se jim brzy vrátit. Ale co člověk má udělat pro svý zdraví? Myslel jsem si, že až budu zase aspoň trochu běhat, zajel bych si do Čenstochový, do Medžugorje anebo až do Lurd. Co tomu říkáte, pane faráři? Pomůže Panenka i na bolavý srdce?“

„Ne,“ řekl Daniel. „Můžete si stejně (...)

(......)