Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6
Matouš

Matouš vyjde ze soudní budovy a ačkoliv cítí, že soudkyně, která ho celkem ochotně zbavila maželského pouta, z něho sňala jeho nejtěžší životní břímě, padá na něj stesk. Zastaví se před vchodem. I když si to nepřizná, čeká, až vyjde Klára.

Konečně se Klára objeví, všimne si ho, chvíli zřejmě váhá, jestli ho má vznešeně minout, jako by byl méně hodný pozoru než třeba výkladní skříň nějakého butiku, ale pak se na okamžik zastaví a řekne: „Tak čau, starouši, ať se ti vede!“

Dovolí ještě, aby jí Matouš zapálil cigaretu, a pak na vysokých podpatcích odkráčí k autu značky Honda, kde na ni čeká jakýsi zámořský ďábel, nasedne k němu a pak zřejmě už navždy odjede z jeho života.

Matouš by se měl cítit lehký, měl by se vznášet svobodně k nejzazší prázdnotě, která slibuje klid a naplnění osudu, ale místo toho mu těžknou nohy.

Dojde domů, svlékne si jenom kabát a natáhne se na postel. Pak dlouho, celé hodiny hledí do stropu a pomalu se prodírá křovinami beznadějných úvah. Na stolku vedle postele má ještě od včerejška džbánek s vínem, bochník okorávajícího chleba a mísu vařené rýže s burskými oříšky. Nůž si nepřipravil, chleba si občas odlomí a pomalu ho převaluje v ústech. Také má u postele hromadu knih, občas vezme tu zvrchu, chvíli v ní listuje a pak ji zahodí.

Strop je pokryt prasklinami a špinavými nitkami pavučin, vlajícími v proudu vzduchu, který spolu s řinčením tramvají a hlomozem náklaďáků proniká do místnosti.

Po našedlé stropní ploše se míhají tváře. Některé jsou divošské, dávno zapomenuté, jiné poznává, jsou živé, živější než všechny tváře mrtvých herců i neherců, pohybujících se po obrazovkách televizorů nebo na plátnech kin. A tak se na něj šklebí a výsměšně civí ženy, kterým dával důvěru, dokonce je zahrnoval láskou, i když věděl, že ho stejně opustí. Snaží se je nevnímat, nevnímat ani Kláru, která se necudně rozvaluje na posteli vedle cizích chlapů.

Myslí teď na sestřičku, kterou už si dovolil oslovovat: paní Hano. Byl dvakrát v kostele, naslouchal zmateným litaniím jejího manžela, jehož aura už docela vymizela, ale možná se Matouš nedokázal natolik soustředit, aby ji zahlédl. Matouš, když ho farářka pozvala na oběd, s ním dokonce hovořil. Cítil přitom podvědomou potřebu se s vyznavačem zmrtvýchvstalého Krista přít. Ví farář, že třeba Číňané, nejpočetnější národ na světě, se obešel bez toho, že by věřil v nějakého Boha, a lidé přitom nežili nemravněji než tam, kde Boha či bohy vyznávali? Farář to věděl.

V Orientu, řekl, je méně individualismu a lidé se více podrobují řádu, který se během věků ustálil.

Znamená to, že představy o Bohu či bozích i o nesmrtelnosti duše jsou jen výplodem našeho individualismu, toho, že si nechceme připustit zánik vlastního já?

Farář řekl, že tohle na mysli neměl, ale jistě při našich představách o Bohu úzkost ze zániku našeho já hrálo úlohu.

Farář byl buď až neuvěřitelně smířlivý, anebo se užíral nějakou pochybností. O sobě nebo o Bohu.

S jeho ženou Matouš mluvil (...)

(......)