Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Dva dny na to, co Daniel směl přijímat návštěvy, se objevila v jeho pokoji Eva. Šaty, které měla na sobě, neznal, byly ušity volně, aby zakryly její stav. „Ahoj, tati, jak je ti?“

„Děkuju, je to každý den lepší. A jak se máš ty?“

„Mně přece nic nechybí." Naklonila se k němu a políbila ho. „Možná mi něco chybí, ale nejde mi o život.“

„O život jde vždycky.“

„Přinesla jsem ti broskve," vytáhla z tašky velký pytlík. „Já rozumím, jak to myslíš.“ Přitáhla si k posteli jednu z volných židlí. „Chtěla jsem přijít už včera s Markem, ale měla jsem celý dva dny školu. A předtím to nešlo.“

„Neomlouvej se, jsem rád, že jsi tady teď.“

„Tati, já jsem na tebe myslela celou tu dobu. Strašně moc. Taky, že ti musím říct něco, co jsem ti neřekla. Mám ti umejt broskev?“

„Děkuju, radši mi pověz to, co mi chceš povědět.“

„Teď hned?“

„Je lepší nic neodkládat.“

„Dobře. Já ti neřekla, že když jsem poznala, že se mi to s Petrem přihodilo, napadlo mě, že to tak přece nemůžu nechat a šla jsem k doktorovi, že si nechám udělat zákrok. Čekárna byla plná ženských a skoro všechny se bavily o tom samým. Mně z toho bylo hrozně. Vzpomněla jsem si na takovou skotskou baladu o mámě, co probodla svýmu děťátku srdce, a pak se s ním potká a ono ji vyčítá, že místo do kolíbky ho položila do hrobu. Taky jsem si uvědomila, že ten doktor znal ještě dědu a asi zná i tebe, že až mě uvidí, řekne si: ta to dopracovala. Nebo se zeptá: A co tomuhle říká tvůj táta?“

„To, co bych tomu řekl já, přece není to nejdůležitější.“

„Já vím, jen vykládám, co jsem tam cítila. Já věděla, že tě strašně zklamu, když se dozvíš, co se stalo, ale tam v tý čekárně mě napadlo, že by tě ještě víc mrzelo, kdyby ses dozvěděl, že jsem to dala zabít, že bys mi řek, že moje máma by tohle nikdy neudělala. Tak jsem se zas sebrala a odešla.“

„Tos dobře udělala, Evo. Ale proč pořád mluvíš o tom, co bych cítil anebo řekl já? Šlo o tebe a o tvé dítě!“

„Já ti jen chtěla říct, že jsem na tebe myslela i v tý chvíli. Protože, tati, co se ti to stalo s tím srdcem, já si vyčítám, že to třeba bylo kvůli mně!“

„Zrovna tak jsem si mohl vyčítat já, že to, co sis začala s Petrem, jsem zavinil já.“

„Právě. Já vím, žes ode mě čekal něco jinýho. Že jsem tě zklamala.“

„Ne. Jestli mě někdo zklamal, byl jsem to já sám. Pamatuj si, že člověk musí žít tak, aby nezklamal sám sebe.“

Já vím, tati, ale tys vždycky chtěl, abych byla ne jako já, ale jako máma."

„Teď ti nerozumím.“

„Tys ji ve mně viděl, tati. Ale já nemohla být jako ona, protože já jsem já.“

„To je v pořádku, to přece vím.“

„Ale tys mě s ní srovnával čím dál tím víc. A já to musela vždycky prohrát, protože nikdo nemůže být tak dobrej, jako ten, kdo už umřel. Z kterýho zůstalo už jen to krásný na vzpomínání.“

„Vidíš, to mě nenapadlo. Neuvědomil jsem si to. Jestlis to takhle cítila, mrzí mě to.“

„Já o všem hodně přemýšlela. Od tý chvíle, kdy tě odvezli sem a my se o tebe strašně báli. Tati, když jsem ti říkala a taky psala v (...)

(......)