Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Svítalo teprve, nedělní ráno, úplné ticho uvnitř i vně, bílý strop s jedinou lezoucí mouchou, Pavel přivřel oči, padala na něho tíseň: z ticha, z bílého stropu, ze dne, který nastával, z náhlého pádu, z prázdna, které bezhlučně přicházelo.

Měl bych opravit práh, na zdi se tiše zubil modrý chlapík s kloboukem v ruce a zvěstoval mu jako každého rána:

Mit dem Hute in der Hand
kommt man durch das ganze Land

Zdi ještě páchly čerstvým vápnem, bydleli tady teprve několik týdnů, dva roky strávili v maličké mansardě, čtyřikrát tři metry, okna do širokého kolejiště, skřípěly brzdy, vozy do sebe s hlukem narážely, posunovači se přehvizdovali, v noci, když zhasili světlo, padalo do pokojíku množství míhavých odlesků od putujících vagonů a kývajících lamp a chuchvalce jisker každou chvíli plály a hasly proti jejich oknům.

Nevadilo mu to příliš, ale na Janku padala tíseň začazených stěn, dusil ji vzduch nasáklý sazemi. Toužila po vlastním domku, mít prostor, do něhož by postavila příborník s naleštěnými skly a položila koberečky z úzkých odstřižků látky. Představovala si celý svůj život jinak. Světlou kancelář, lehké pohyby prstů na klávesnicích, pach voňavky, dvě kožená křesla, seděla v jednom z nich nohu přes nohu, kouřila, na velikém stole dva telefony, zatím pracovala v zaprášené textilce, starodávné stavy nepřetržitě rachotily, osm hodin téměř neslyšela lidské slovo, vdechovala horký zaprášený vzduch plný jemňoučkých úlomků vláken, aspoň domek chtěla, nakonec se jí podařilo opatřit tenhle: v polorozbořeném městečku nedaleko hranice, měli půl hodiny autobusem do práce, byl bez oken a nezůstalo v něm nic kromě stahovací lampy, zřícené manželské postele a nástěnné kuchařky s modrým chlapíkem, podlaha byla nasáklá houbou a vlhkem.

Jezdili sem skoro každý večer, unaveni celodenní dřinou, pracovali znovu, několikrát přijeli i Polda, Michal Šeman a Amadeo a pomáhali uskutečňovat její vidinu domova.

Teď tedy měli domek a ona mohla být šťastna, ale stejně nebyla.

Uslyšel pleskat její bosé kroky. „Už vstáváš?“

„Musím prát. Co budeš dělat ty?“

„Nevím. Chtěl jsem vyměnit práh.“

Seděli za stolem proti sobě. Několik minulých neděl strávil na stavbě, teď, kdy by asi měli skutečně nastavovat neděle, zůstali doma, ztratili chuť do všeho.

„Marie z naší dílny má rakovinu v krku,“ řekla. „To dělá ten prach tam.“

Pád je vyvedl z míry. Zvykli si už na chválu, v době, kdy jí měli dostatek, tvářili se k ní netečně, když je nyní vláčeli po schůzích a volali k výslechům, zdálo se jim, že jsou obklopeni nepochopením a křivdou.

„A ta šilhavá Němka, co u nás dělala, dneska jsem ji viděla, prodává v mlékárně.“ Nemyslela na nic jiného, než jak uniknout z temné hučící haly, kde život neznatelně plynul namotáván na tisíce vřeten.

Nezavinili přece nic, byli si jisti jeden druhým, chyba musela vězet v plánech, nechápali, proč se tedy Aljechin ani po týdnu nevrátil mezi ně, muselo se zřejmě jednat o omyl a bylo na nich, aby jej pomohli (...)

(......)