Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Místo lidí jen trochu hlíny

Čekal netrpělivě na nějaké rozhodnutí o svém projektu, nepřicházelo však nic, snad proto, že se na jihu začal budovat hutní kombinát, všechno ostatní se odsunovalo. Kdyby se byl pustil do tohohle díla, asi by nečekal tak zapomenutý. Tato léta byla ovšem ve znamení oceli, ale koneckonců železa se lidé nenajedí, utěšoval se, až to poznají, vzpomenou si i na můj projekt.

Místo odpovědi dostal nečekaný dopis, měl také razítko hlavního města, na obálce známé písmo, neviděl je už mnoho let, ale poznal je, podobalo se písmu na kartičce, která stále ležela schovaná vedle dvou nepoužitých vstupenek na Tarzana.

Milý Martínku, už jsem o Tobě dlouho neslyšel, prý ses oženil, měl jsi nám to napsat, žena je stále nemocná, nevzpamatovala se ještě z té rány!

Toho dne: hodiny tikaly o překot, ze sousední místnosti zněl zoufalý vzlykot, pili koňak, za celá ta léta jim poslal několik pohlednic k Novému roku, nechtěl se jim připomínat, patřil přece k ní a bez ní mohl jenom jitřit jejich bolest.

Taky mě vyakčnili, bylo jim to trochu trapné, nejspíš kvůli ní. Ale děti nemůžou za rodiče a hlavně někdo potřeboval moje místo, měl tři děti a já už ani jedno. Tak mě shledali lehkým. Málo nadšení a takový ten buržoazní humanismus; dělám už přes tři roky u ponku, ale někdy se mi stýská po naší práci. I když bych jí už asi moc nenadělal. Vzpomínáš si, jak jsme v třiačtyřicátém stavěli silnici, tehdy jsme drželi při sobě, znali jsme přátele i nepřátele, dneska se stávají přátelé nepřáteli a nevíš, komu můžeš věřit. A u vás? Tam by se asi našlo dost práce, viď? Ale nemysli si, že sháním protekci, na to jsem už starý.

Byl ovšem starý, už tehdy měl docela bílé vlasy a obličej plný vrásek. Zestárl předčasně – dělal si vždycky mnoho zbytečných starostí a trpěl i věcmi, které se ho vůbec nemusely dotýkat. Komu asi překážel?

Dal ženě přečíst ten dopis. „Já už ničemu nerozumím! Přece nemohl škodit tomu, zač zemřela jeho dcera.“

„Snad ne,“ připustila. „Znal jsi ho dobře?“

„Měl bych pro něj něco udělat.“

„Co můžeš ty udělat?“

„Sehnat mu místo. Má rád naši práci.“ Viděl, že s ním žena nesouhlasí, byla podivně nedůvěřivá ke každému člověku a v každém nacházela zárodky zla, těm jediným byla ochotna uvěřit bezvýhradně.

„Měl by ses napřed přesvědčit, jsi takový impulzivní…, přece musili mít nějaký důvod…“

„Ovšem,“ připustil. „Komunista nebyl. A mluvil určitě až moc upřímně. Řekl jim, že neuznává fanatismus, diktaturu ani třídní boj. Jako bych ho slyšel.“

„Tak vidíš.“

„Bylo to vždycky jeho přesvědčení,“ řekl podrážděně, „už je moc starý na to, aby je měnil.“

Neodpověděla mu; věděl, že s ním nesouhlasí. Ale na tom nezáleží, řekl si. Je to poctivý člověk, poctivější než mnoho těch, co se mohou zalknout, jak křičí úplně bezvadné názory.

Několik dní po úřadech, dosáhl toho snadněji, nežli čekal, tady potřebovali především lidi, byli odedávna zvyklí přijímat, co ostatní země odhodila, mohl tedy odepsat, že nebylo (...)

(......)