Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XIV.

„Ah, slaná voda, slečno Welseová, slaná voda a veliké vlny, které kymácejí loděmi, to je můj život. Co pak se týká sladké vody s malými kocábkami, jedva se zvedne větřík, lehýnký povzdech Neptunův a – žbluňk! Už jsou všechny pod ní dnem nahoru.“

Baron Coubertin projevoval politování, hovoře takto: „Jednou mne naučíte veslovat a říditi člun, miss Frona. Závidím těm, kdo to umějí.“

„To není nijak nesnadné,“ prohlásil St. Vincent, „cvičba ta vyžaduje jen dokonalou rovnováhu těla a ducha.“

„Jako u tanečníka na provaze.“

„Vy jste nenapravitelný, barone, vy si z nás tropíte žertu,“ namítla Frona. „Vím určitě, že vy veslujete dokonale. Možná, že lépe než my?“

„Pravíte my? Což vy, žena, věnujete se tomuto nebezpečnému sportu?“

Jakkoli byl světoobčanem, Francouz ten, přišed nedávno do tohoto kraje, žasl při každé příležitosti nad samostatností a podnikavostí, jakou se vyznačovala mladá ta Američanka.

„Ano, naučila jsem se vládnouti veslem v Dyey na pobřeží mořském, když jsem byla ještě děvčátkem. Příštího jara my vám, pan St. Vincent a já, dáme prvou lekci. Platí. Vrátíte se do vzdělaného světa obohacen o nové umění.“

„Čemu by se člověk nenaučil s tak roztomilou učitelkou?“ odvětil galantně baron. „Co tomu říkáte, pane St. Vincente? „Vy se držíte zpátky, mlčky a neochvějně, jako by vám bylo těžko dáti nám okusiti věčné moudrosti rozsáhlých zkušeností…“

„Hm,“ poznamenala Frona, „zdá se mi, že vy jste se již někde potkali v končinách zemského okrsku?“

„V Jokohamě, před jedenácti lety, v době rozkvětu třešní,“ vykládal St. Vincent.  „Ale baron se mýlí, naopak, vytýká se mi, že jsem velkým mluvkou.“

„Což na tom, jen když vy zajímáte své posluchače?“

„Vypravujte mi nějaké dobrodružství ze svých plaveb, abyste mi dodal v mých začátcích odvahu. Slečna Welseová velebí tolik váš vypravovatelský dar, i chtěl bych vás poslechnout.“

St. Vincent se uvolil, jak to dovedl nejroztomileji. Popsal stručně smršť v Box Canyonu; strašné víry na řece Peřejí bílého oře. Zmínil se o odsouzeníhodném chování zbabělého svého druha, který jej opustil uprostřed yukonské pusty, ačkoli bylo dosti času na výpravu do zlatých ložisek.

Když skončil své vypravování, společnost odebrala se k paní Shovillové, kamž přišel Corliss za nimi. Bylo to poprvé, co se zase shledal s Fronou od zkoušek na „Noru“ a po osamělosti, k níž se byl pro ně odsoudil. Dovolila mu, aby ji doprovázel domů. Byl jasný, studený den; váhavé a chabé slunce postupovalo namáhavě k zenitu. Šikmé jeho paprsky kladly se do jemné jinovatky, jež zahalovala zamlženou zemi a posela ji prachem drahokamů. Mladí lidé ubírali se tímto pohádkovým přísvitem; pod jejich mokasíny skřípal v taktu sníh, dech jejich splýval a klesal dolů v krystalizujících kotoučích. Na chvíli mlčky stanuli, zahleděvše se na Dawson u jejich nohou, podobající se zlatému městu, jiskřivě zářící to bod v široširé sněhové pláni… pošetilý to lidský vzdor vržený v tvář bezměrnému vesmíru!

Pobádající (...)

(......)