Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XXI.

Z jara započala obvyklá kutací výprava. Hornici opouštěli Dawson, jedni, aby zakoupili díla (claimy) a přebírali je, druzí, aby zkusili měděná ložiska na straně White Riveru. Mezi těmito byli Jakob Welse, Frona, St. Vincent a konečně i Vance s Bishopem, kteří cestovali po stezce již několik měsíců.

Tání a odchod ledů započal a cestování se tím stalo bezpečné. Dle klondikských zvyků dožadovali se objevitelé nových dolů při ústí řeky pohostinství těch horníků, kteří tu již měli své chýše. Druzí, jako Jakub, baron a Frona, raději volili za přístřeší stany.

Coubertin počal se sháněti po člunu, jehož hodlal používati, jakmile řeka, budouc zbavena překážek, mu toho dovolí.

„To je nádhera!“ zvolal jednoho dne, obraceje se k Froně. „Toť pravý klenot!“

„Ale…“

„Oh, nejde tu o vás, miss Welsová. Pohleďte…,“ ukazoval prstem na člun, který si právě opatřil.

„Vy si vzpomínáte na svůj slib, jejž jste mi dala u paní Shovillové?“

„Ano; mám vás vyučovati veslařství.“

„To je to. Kdy bude voda konečně jednou volná?“

Ostrov Roubeau byl od ostrova, kde se usadili Welseovi, oddělen průlivem, St. Vincent nalezl si tu se svými psy přístřeší u jistého Johna Borga, nevrlého to patrona, zamlklé a hašteřivé povahy.

Osudná náhoda tomu chtěla, že jeho chalupa byla jediná, kdež se St. Vincentovi, jenž došel krátce po svých společnících, mohlo dostati pohostinství. Jinak přijetí, jaké tu obdržel, nemělo do sebe pranic srdečného.

„Dobrá,“ podotkl Borg. „Odhoďte svoje pokrývky do tohoto kouta. Bella odklidí tuhle postel i budete jí moci používati. Jste již dosti veliký, abyste si vařil sám stravu, ve chvílích ovšem, až my budeme s vařením hotovi.“

Bella byla mladá indiánka, jemná a hezká, s jakou se St. Vincent dosud nikdy nesetkal. Její kůže nebyla ani rudá, ani tučná, nýbrž jevila odstín lehce bronzové pleti, její rysy ničím nepřipomínaly tvrdých tahů povahy jejího plemene.

Po večeři, podepřev si lokte o stůl a drže si bradu ve svých nestvůrných rukou, chystal se Borg kouřiti hanebný tabák Siwash. Jeho obličej zdál se netečný, jakoby hypnotizován.

„Jste již v tomto kraji dlouho?“ tázal se ho St. Vincent, jehož tísnilo toto mlčení.

Borg obrátil k němu své nevrlé zraky, které četly na dně duše. Žurnalistovi bylo z toho nevolno, i připravoval si cigaretu, když mu tu jeho hostitel odvětil:

„Jsem tu již patnáct let.“

A to bylo vše. Neotevřel již úst za dobu delší než hodinu. St. Vincent mohl do libosti pozorovati toto nevyzpytatelné chování. Hlava horníkova byla abnormálně veliká, sedíc na tuřím krku. Jeho drsné, husté a rozcuchané vlasy tu a tam houstly v šedivé chomáče anebo ve veliké černé kadeře. Jeho licousy, podobné mechu, s tímže šedivým odstínem, spadaly mu až po prsa, přesto však neskrývaly vpadlých lící ani zkřivených úst. Jeho rty byly tenké, ukrutné, bez náruživosti. V tomto málo vábném celku tvořilo čelo odchylku: vykazujíc dokonalou formu, zdálo se sídlem obsáhlé inteligence.

Bella myla talíře a kladla (...)

(......)