Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XXII.

Vesna narodila se jakoby zázrakem, šíříc po zemi své líbezné a teplé vděky. Blížilo se léto, sníh tál v údolích a zůstával viseti na skalnatých svazích. Potůčky hučely pod svým ledovým krunýřem. Každého dne slunce častěji vycházelo a později zapadalo. Zakrátko zlatý kruh obklopí oblohu a půlnoc bude právě tak zářící jako poledne. Vrby a osiky již rašily a míza stoupala do borovic. Cvrčkové v noci cvrkali a moskytové vycházeli z trhlin starých kmenů: tlustí, hlučící a neškodní to hmyzové, kteří prožili zimu spíce v ledu, a bzučeli stařecky až do druhé své smrti… Nic, jen okamžik odkladu… výdech vůně před vládou mrazu. Nad ostrovy vroubenými smrky, čermáčci a žluvy vysílali své milostně roztoužené výzvy.

Toliko Yukon nesdílel tohoto nervózního chvatu. Jeho tisíce mil spalo ztuhle, smutně a mrtvě. Od jednoho přítoku ke druhému táhl se divoký led. Tu a tam odstraňovala jej voda drsným náporem, ale každé noci zužoval se tu z něho hotový svěrák.

Na jednom z ostrovů, u břehů té řeky, očekával klidně Jakob Welse tání, věnuje se odpočinku; Frona se veselila s ním. Baron Coubertin, méně trpělivý než oni, nevycházel nad dlouhým čekáním ze zoufalství. Jeho krev se mu rozehřívala po letošním dlouhém přezimování a zlaté slunce mu točilo hlavou, tak ujišťoval.

„Ach běda, což ledy nikdy tedy neroztají? To je jako naschvál, můj ubohý klenote, spiknutí!“

I laskal se s člunem, jako by to byl jeho oblíbený kůň, Frona a St. Vincent se smáli, kážíce mu evangelium trpělivosti, když je tu Jakub přerušil, ukazuje jim prstem v dálce jakýsi předmět.

„Hleďte, Coubertine, tamhle jižněji. Je to pes? Co myslíte?“

„Možná. Nerozeznávám dobře.“

„Ne! On se pohybuje tuze pomalu. Frono, přines mi můj dalekohled!“

Coubertin a St. Vincent vyskočili, aby předešli dívku. Jakub dlouho pozoroval protější břeh.

„Je to člověk,“ zjistil brzy, podávaje nástroj baronovi. „Tam se děje něco neobyčejného!“

„On leze! Vleče se po rukou a po kolenou. Hleďte!“ Baron s chvějícíma rukama podal kukátko Froně.

V dobré míli jiskřícího sněhu těžce se rozezná tmavý předmět, a přece dívka potvrdila, že ta postava lidská lezla po smrkovém kmeni, převaleném přes stezku a že se smekla těžce na druhou stranu.

„Hýbe se?“ tázal se úzkostlivě Jakub.

Jeho dcera mu odvětila přikývnutím hlavy. A tu on uchopiv karabinu, vypálil do vzduchu po sobě šest ran.

„On se hýbe…,“ prohlašoval zase žurnalista. „Ne! Počkejte! Leží natažen na zemi a třese na holi svou čepicí.“

Jakob Welse vystřelil ještě šest ran.

„Teď,“ pokračoval St. Vincent, „upustil hůl a již se ani nehýbe.“

„Táži se, je-li běloch, nebo indián, a umírá-li vysílením, nebo je-li poraněn?“ podotkl Jakub.

„Bojím se, že umírá,“ pravila Frona útrpně.

„My nemůžeme, bohužel, pranic v tom podniknouti!“

„Oh, to je hrozné!“ volal baron, lomě rukama. „Nechati zhynouti lidské stvoření před našima očima. Ne, to se nestane! Já si proklestím ledem cestu a přispěji mu pomocí.“

Na ta slova smělý ten (...)

(......)