Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola IV.

Vstoupí tiše dovnitř. Muž, jemuž docházel dech bezvýsledným vzdouváním ohně, byl k ní obrácen zády a nevěděl o jejím příchodu. Tu poutnice, zalykajíc se dýmem, jehož byl plný stan, zakašlala.

„Svažte zase prosím dveře,“ podotkne obyvatel stanu, zvednuv své začervenalé oči na novou příchozí, „a udělejte si pohodlí.“

Poté, aniž se na cokoli dotazoval vetřelkyně, započal znovu nevděčnou svoji práci, přikládaje na vznícený plamen několik křivolakých a vlhkých třísek jedlových.

„Usušte si sukně a já zatím ustrojím večeři. Potřebujete dojista odpočinku.“

Postaviv na kamna kávový strojek a naplniv jej vodou, vyjde ven pro palivo. Za jeho nepřítomnosti Frona svleče svůj promočený šat a natáhne jej přes provaz vedle ohně. Zuje si střevíce a punčochy a vklouzne do teplých, pohodlných mokasínů.

Sebemenší výkřik překvapení neozval se horníkovi z úst. Vypadalo to tak, jako by příchod mladé dívky do jeho stanu za prudké sněhové bouře byl věcí naprosto přirozenou! Již dvakráte či třikráte otevřela Frona ústa, chtějíc se rozhovořiti… Její hostitel stále mlče, chystal se usmažiti na pánvi několik řízků hovězího masa, jež vydlabal jakýmsi sekáčkem z konzervové krabice. Káva dýchala svou vůní a horník mezitím kladl na misku jakousi studenou koblihu hutnosti houby; přičichl k tomu moučníku a… vyhodil jej ven, odporně se ušklíbnuv.

Sáček s námořnickými suchary, vlhkými a rozdrolenými ležel na stole.

„Tohle je všechen chléb, jaký vám mohu podati.“ prohlásil.

„Sečkejte minutku.“

Na odpor nezbylo času; Frona vsypala mazlavé ty zbytky do pánve na tuk a slaninu. Vlila do toho dva koflíky vody a mícháním připravila prazvláštní pikantní příkrm, načež jej vyklopila na mísu s řízky hovězího. Směs ta dobře osolena a opepřena šířila lákavou vůni.

„Něco tak vydatného nejedl jsem vůbec na své cestě!“ liboval si zlatokop.

Za krátkého jídla dívka si jej pozorně prohlédla. V tváři horníkově zračila se síla. Byl inteligentní a vzdělaný, to se mu vidělo z očí. Měl široké plece, pěkný, veliký a štíhlý vzrůst a bylo mu asi třicet let.

„Pokrývek nemám pohříchu nazbyt,“ podotkl úsečně. „Moji indiáni mi právě dnes ráno odešli se zavazadly. Přece však zbyly mi tu dva pláště, které vyhoví témuž účelu.“

„Jak myslím, operní zpěvačka!“ otázal se jí opovržlivě. Frona zavřela oči. Zdálo se jí, jako by jí byl vmeten v tvář prudký políček. Vzpomněla si na břitký výpad Neeposin proti bílým ženám, které přicházejí znemravňovati zdejší kraje. Poprvé od svého příchodu pochopila nejistotu svého postavení i byla tím znepokojena.

„Na dnešek přenocovaly u mne dvě vaše kolegyně a tři na včerejšek. Ale to jsem měl dosti šál a přikrývek. Je to škoda, že jste tak poztrácely svá zavazadla. Mám tu čest s hvězdou prvého řádu, že ano?“

„Nikoli,“ odvětila chladně. „Já nejsem operní zpěvačkou.“

„Přece však jste nějaká umělkyně,“ trval on na svém, prostíraje po podlaze dva moučné pytle po obou stranách kamen. Tak vznikla primitivní lůžka, mohlo-li se to (...)

(......)