Jack London
překlad: Karel Weinfurter

DOBRODRUŽSTVÍ: Román z jižních moří
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XII
PAN MORGAN A PAN RAFF

Sheldon byl vzadu na plantážích a dohlíže na stavbu mostu, když připlul dvojstěžník Malakula a spustil kotvy. Joana se dívala na stahování plachet a spouštění člunu se zájmem námořnice. A sama vyšla oběma mužům, kteří přistáli na břeh, vstříc, a zatímco jeden ze sluhů běžel pro Sheldona, pohostila již hosty whiskou a sodovkou a seděla s nimi a rozmlouvala.

Zdálo se, že jsou oba v její přítomnosti rozpačití a zaražení. A ona přistihla nejdříve jednoho a pak i druhého, jak se na ni dívá s tajnou zvědavostí. Cítila, že ji posuzují a oceňují, a tu poprvé se jí ostře dotklo její výlučné postavení, jaké na Berande zaujímala. Na druhé straně pak jí byli oba záhadou. Nebyli ani obchodníky, ani plavci, náležející k některému z oněch typů, které znala. A také nemluvili jako gentlemani. Přes skutečnost, že v jejich chování nebylo nic urážlivého a že měli povrchní lesk obyčejné společenské uhlazenosti. Bylo jisté, že to byli lidé, kteří přišli za nějakými záležitostmi – snad nějací obchodníci – ale jaké záležitosti mohli mít na Šalamounových ostrovech a co je mohlo přivést za obchodem na Berande? Starší z nich, Morgan, byl silný muž bronzové pleti a zarostlý vousy. Měl hluboký, basový hlas a mluvil skoro hrdelně. Druhý pak, Raff, byl štíhlý a jaksi zženštilý, s nervózníma rukama a vlhkýma, jako polosmytýma, šedýma očima, a mluvil jakýmsi slabým, blíže neurčitelným přízvukem, jenž z dálky vám připomínal nářečí cockney.^[25] Ale přece zase to nebylo cockney náležející k některému z těch druhů, se kterými se dosud setkala. Ale ať byli čímkoliv, dovozovala, že byli lidmi, kteří stáli na vlastních nohou, a Joana pocítila zachvění při myšlence, že by jim mohla obchodně padnout do rukou. V tom ohledu by byli nemilosrdní.

Když Sheldon přišel, pozorovala ho velmi bedlivě a uhodla ihned, že jejich příchodem zvláště potěšen nebyl. Ale přijmout je musel a tato nutnost byla tak naléhavá, že po krátkém, ledabylém hovoru o všeobecných věcech zavedl oba muže do dusné kanceláře. Později odpoledne se Joana tázala Lalaperua, kam odešli.

„Na mou duši,“ odpovídal Lalaperu, „mnoho chodit kolem, mnoho prohlížet. Dívat se na stromy, dívat se na ten most, dívat se na dům s koprou, prohlížet louky, prohlížet řeku, dívat se na velrybářský člun – na mou duši – ten velký muž dívat se na vše velmi mnoho.“

„A jací jsou to lidé?“ tázala se dále.

„Ten velký muž být zde kvůli bílému muži,“ bylo výsledkem jeho popisu.

Ale Joana byla přesvědčena, že to jsou lidé na Šalamounových ostrovech důležití a že jejich prohlídka plantáží se svými důsledky má jakýsi temný význam.

Při jídle se nepromluvilo jediné slovo, které by se snad týkalo jejich poslání. Rozhovor byl veden o zcela povšechných záležitostech, ale Joaně nemohl ujít zarmoucený a zamyšlený výraz, jenž se chvílemi objevoval v Sheldonových očích. Po kávě od nich odešla a o půlnoci slyšela přes dvůr jejich polopotlačované hlasy a viděla žhnout ohnivé konce jejich doutníků. Když (...)

(......)