Karl May

CIZINEC PŘICHÁZÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24. LOUČENÍ

Druhého dne se ve městě nemluvilo o ničem jiném, než o tom, že kníže van Zoom zneškodnil obávaného hejtmana. Vzrušení obyvatel nabylo na síle, když tisk sdělil veřejnosti, že se za označením hejtmana skrýval bankéř František z Helfensteinu. Byli mnozí, kteří nevěřili. Pak však tisk přinesl nejrůznější detaily a uvěřili i ti největší Tomášové.

Kolem poledne vyzváněly sáně s malou zlatou knížecí korunkou nad holandským výsostným znakem a projížděly městem. Tu a tam sáně zastavily, z povozu vyskočil některý ze sluhů a běžel předat pozvánku, která mnohé překvapila. U Ulriky z Helfensteinu se údiv snoubil s hlubokou bolestí. Když jí totiž komorná předala pozvánku, Ulrika se tvářila udiveně, a jakmile komorná vyšla z komnaty, Ulrika se usedavě rozplakala.

"Kníže van Zoom si pokládá za čest pozvat slečnu Ulriku z Helfensteinu na šálek čaje a na večerní občerstvení pojaté jako rozloučení."

Rozloučení? Proč najednou odjíždí? Vždyť přece teď po odhalení zločinného hejtmana se v rodinných záležitostech objevilo tolik věcí, které je třeba vysvětlit a objasnit a uvést do pořádku, a to šlo pouze za přispění knížete van Zooma. Teď jí najednou kníže odpírá pomoc.

Ulrika se pokoušela ovládnout, otřela si oči a začala si opakovat: co je mi do knížete, v co jsem doufala a v co věřila?

Nechtěla si přiznat, že její usmýkané srdce najednou v přítomnosti tohoto muže pookřálo z dvacetileté strnulosti, jako by kolem ní kráčelo znovu její mládí...

Ulrika zazvonila na komornou a během oblékání si stále přemílala v hlavě, jaký má ten náhlý útěk van Zooma vlastně důvod a smysl. Nikdy o něm přece nehovořil...

V domě knížete van Zooma byli hosté už pohromadě. Byl tu plukovník i paní z Tiefenbachu s dceruškou Hedvikou, asesor Schubert, kterého teď znalo celé město, básník Almansor s nevlastní sestrou Marií.

Ulrika se často přistihla, jak si básníka prohlíží, a přitom netušila, jak je jí blízký.

"Starý pan tajný rada Stiewe se bohužel omluvil," oznámil van Zoom, "píše, že to, co se včera udalo, mu způsobilo bezesnou noc. Prý se pokusí znovu nabýt ztracenou rovnováhu, a teprve pak by mohl některé další pozvání přijmout. Přeje mi ve chvíli mého loučení i pro další životní cestu všechno dobré."

"Loučení," řekl plukovník z Tiefenbachu dunivým hlasem, "ano, loučení, důvod, proč jste nás pozval. Ale proč, Jasnosti, doufali jsme, že nastálo zakotvíte v našem městě."

Oči všech se s napětím stočily ke knížeti.

Van Zoom se usmál.

"Prosím vás o trpělivost, moji drazí, o strpení. Ano, je to loučení, ale dovolte, abych vám to vysvětlil později."

Ulrika se naklonila nad šálek čaje a bylo vidět, že je celá nesvá. Ten, kdo by ji sledoval, všiml by si, že si už potřetí sladila čaj.

"Upřímně řečeno, Jasnosti," přerušil asesor Schubert mlčení, "je to ztráta pro nás pro všechny. Jestliže si uvědomuji, že poté, co jste vyřešil případ vražedného hejtmana, vás už k městu nic neváže, pak..."

Rozhovor se stočil k posledním (...)

(......)