Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SOUDNÍ PŘELÍČENÍ V SÚDÁNU

Uplynula dlouhá, dlouhá doba. Kolik hodin to bylo, nemohl jsem uhodnout. Když jsme konečně přistáli, zdálo se mi, jako by cesta trvala celý den.

„Kdo je to?“ zvolal hlas, přicházející jak se mi zdálo z výšky.

„Sandžakovi lidé,“ zněla odpověď. „Je Ibn Asl doma?“

„Ne. Vejděte.“

Opět uplynula chvíle, kdosi o nás tiše rozprávěl. Ani teď jsem nerozuměl slovům, ale byly to zvuky radostného údivu, které se mísily s šepotem. Pak nás přivázali na lano, aby nás mohli vytáhnout vzhůru. Poté s námi hodili na zem a pak nás zbavili našeho „obalu“, vyňali nám roubík z úst a sňali pásku z očí. Viděl jsem, že ležíme na palubě jakési lodi. Kolem nás stálo na dvacet mužů. Zřetelně jsem viděl jejich tváře, protože na ně dopadalo jasné měsíční světlo. Neputovali jsme tedy celý den, dokonce ani do východu slunce ne. Ovšem, žádný div, že mi čas tak pomalu ubíhal.

Nejblíže u mne stál Murád Násir, tlustý Turek, s kterým jsem měl cestovat, abych se účastnil jeho obchodu s otroky. Když jsem ho teď před sebou spatřil, musel jsem si vzpomenout na hrozby, s kterými se v Kurusku se mnou loučil. Ale z tlustého Turka jsem si dělal mnohem méně nežli z jeho spojenců, kteří byli podstatně čilejší, silnější a mnohem nebezpečnější. Hovořil s mužem, který asi patřil k těm, kdo nás přinesli na loď. Slyšel jsem, že se ptá:

„Kde je mukaddam a muzabir? Nemohli hned přijet s vámi?“

„Opustili Fašodu po silnici, aby se dostali k Dinkům, kde je Ibn Asl. Chtějí mu podat zprávu o tom, že jsme oba nepřátele zajali.“

„To ho už možná nezastihnou. Čekám ho tu každým okamžikem s naverbovanými Dinky. Jestli Ibn Asl přijede dříve než oni, musíme tu na ně čekat a ztratíme tím drahocenný čas.“

Tato slova byla důkazem, že Murád Násir není nijak zvlášť chytrý. Dopustil se chyby, že v mé přítomnosti pronesl, kde Ibn Asl verbuje Dinky k lovu na otroky. Teď se však Murád Násir obrátil ke mně a jedovatě se zeptal.

„Znáš mě ještě, ty smradlavý pse? Máš ještě tolik rozumu v hlavě, abys věděl, kdo jsem?“

Protože jsem neodpovídal, pokračoval:

„Vzpomeň si na Kurusku a na slova, která jsem ti tam řekl.“

Když jsem stále mlčel, připojil:

„Tenkrát jsem ti hrozil, jestli tě znovu uvidím, rozdrtím tě! A teď se shledáváme. Připrav se na smrt. Jsi ztracen a nemůžeš se od nás nadít žádného slitování.“

Snad se domníval, že teď odpovím, když se znovu nedočkal odpovědi, kopl mě do boku a pokračoval:

„Však ty otevřeš hubu, špinavá želvo. Oněměl jsi strachem?“

Hlasitě jsem se zasmál:

„Strachem? A snad před tebou? Milý tlusťochu, nenech se vysmát! Tebe se nikdo nebojí, a já teprve ne! Dovedeš jistě spolykat hezkou porci rýže se skopovým, ale mě nespolkneš!“

„Pse, ty se mi ještě posmíváš! Za to zdvojnásobím tvá muka!“

„Nech mě na pokoji! Jako mstitel jsi prostě směšný! Znáš mě už z Alžíru a musíš přece vědět, že na mě tvoje vychloubání neudělá žádný dojem.“

Uštědřil mi druhý kopanec.

„Všecko ti spočítám. Vím, že ses už dověděl, jaká muka ti chystáme. Budou ještě (...)

(......)