Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IBN ASL, LOVEC OTROKŮ

Od studny v akáciovém lese do Džažíry Hasaníja je to téměř třicet zeměpisných mil. Naši výteční velbloudi urazili tuto cestu za dva dny, ale když jsme se blížili k cíli, byli už tak unaveni, že jsme je museli nechat kráčet jen pomalu. Domníval jsem se, že jdu přímým směrem, ale dostal jsem se trochu doleva, protože přímo před námi se vynořil Džebel Araš Kol, který leží dosti daleko na sever od Hegasi.

Když jsme tam došli, schylovalo se k večeru. Hegasi je chudá vesnice, která má jen několik málo chatrčí a leží na vysokém břehu Nilu, poměrně dobře chráněna proti záplavám. Od vesnice směřuje cesta dolů k řece, k místu, kde přistávají plavidla a napájí se dobytek. Podobným cestám, stejně jako místům k přistání a čerpání pitné vody, se na horním Nilu říká mišrá.

Zaradoval jsem se, když jsem spatřil řeku, kterou jsem neviděl od té doby, co jsem se vypravil k Fezárům. Kolem nás se shromáždili vesničané a vyptávali se nás, odkud, kam a proč jedeme. Měl jsem se na pozoru, neodpovídal jsem jim hned a jejich vyptávání jsem čelil tím, že jsem jim kladl otázky sám.

Nejdřív jsme zavedli své velbloudy k vodě, aby se napili. Pak jsme je vyhnali nahoru, na trávou zarostlé místo, jehož majitel nám za nepatrný poplatek dovolil, abychom tu svá zvířata napásli.

Na pahorku u mišrá seděl muž, který zřejmě nepatřil k místním obyvatelům. Byl dokonale vyzbrojen a líp oblečen nežli vesničané. Když jsem se na něho vyptával, řekl mi jeden venkovan:

„Neznáme ho. Je tady už od včerejška, sedí pořád na stejném místě a dívá se na řeku.“

„Čeká možná na nějakou loď.“

„Pravděpodobně. Ale když jsme se ho na to ptali, neodpověděl nám. U vsi má osedlaného koně, kterého si vypůjčil od Ibráhíma, našeho šejcha el beled.“

„Jezdil na něm?“

„Ještě ne, ale kůň tam stojí připraven od chvíle, kdy sem přišel.“

„A kam chce ten muž jet?“

„To nevíme. Šejchu el beled to jistě řekl, jinak by mu byl Ibráhím koně nepůjčil.“

Cizinec mi byl podezřelý. Zřejmě tu někoho nebo něco vyhlíží, a až se dočká, chce hned odjet a hlásit to dál. Byl bych rád věděl, kam se s poselstvím rozjede. Ale zeptat se šejcha, to by bylo nevhodné. Proto jsem se vesničana vyptával dál:

„Kdypak sem naposledy připlula po řece loď?“

„Včera časně ráno.“

„A kdy přišel ten muž do vsi?“

„Ve stejnou dobu, protože přijel tou lodí. Do mišrá ho dovezl člun.“

„Člun tady nezůstal?“

„Ne. Znovu se vrátil k lodi“

„Komu ta loď patřila?“

„To nevím.“

„Co nakládala?“

„Ani to nevím.“

„A nevzpomínáš si ani na její jméno?“

„Jmenovala še Hirzaun a nebyla to dahabíja, ale nokver. Byl prázdný a jel na jih pro zboží“

„Nejela kolem loď, která nebyla ani dahabíja, ani dvoustěžník a vyhlížela cizokrajně?“

„Ne.“

Tato odpověď mě uklidnila. Rajjis efendiná zřejmě ještě neprojížděl kolem nebezpečného místa. Jeho Sokol byl tak zvláštně stavěn a vybaven, že by si ho každý zapamatoval.

Ibn Níl se položil do trávy a sledoval rušný život vesnice. Já sám jsem pomalu kráčel k cizinci, který mě (...)

(......)