<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karl May

POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -50% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   5   >

 

MISTROVSKÝ INDIÁNSKÝ KOUSEK

Zvlněnou prérii zalévalo jasné polední slunce. Lehký vánek čeřil stonky husté trávy a pahorky táhnoucí se do dáli připomínaly smaragdové moře, jehož vlny znenadání znehybněly. Jeden pahorek vedle druhého, všechny si byly podobně, všechny byly přibližně stejně vysoké, stejně oble tvarované, stejně protáhlé do dálky. Jedno údolíčko připomínalo druhé, mohla se lehce zaměnit, a všude kolem nic než pahorky a údolíčka, jak daleko jen oko dohlédlo. Kdo by se zde neřídil kompasem nebo polohou slunce, byl by se tu ztratil právě tak jako nezkušený plavec v malém člunu na širém moři.

Zdálo se, že v celé té zelenavé pustině není jediného živého tvora. Jen nahoře vysoko ve vzduchu se vznášeli dva luňáci ve velkých kruzích, plachtíce takřka bez pohybu svých široce roztažených křídel. Ale byly to opravdu jediné živé bytosti široko daleko? Asi ne - vždyť se právě ozvalo mocné zařehtání koně a zpoza jednoho pahorku se vynořil jezdec

- a to dokonce ne zrovna obvyklého zjevu.

Ten člověk nebyl ani nápadně velký, ani malý, nebyl ani nijak zvlášť silný, ale ani hubený - a přesto se zdálo, že je silák. Měl na sobě dlouhé nohavice, vestu a krátkou kazajku s gumovou impregnací proti dešti. Na hlavě mu seděla tropická korková přilba,se šátkem na zátylku, jaká se nosívá v horkých krajích. Obut byl do indiánských mokasínů.

Držení těla napovídalo, že je to zkušený jezdec. Obličej - ano, ten jeho obličej, ten byl velice zvláštní! Měl výraz poněkud prostoduchý, a nezpůsoboval to jenom jeho podivný, skobovitě zahnutý nos, na levé straně bělostný a na druhé, pravé, naopak jakoby okurkovitý a hrající všemi barvami od červené, modré až k nazelenalé. Tuhle tvář pak lemoval po obou lících vous, ostatně řídký, i když dlouhé chlupy obrůstaly celou partii od krku až k bradě. Bradku podpíral obrovský stojatý tuhý límec.

Na řemenech u třmenu se houpala napravo i nalevo ručnice, opřená vedle jezdcovy nohy pažbou o botník ve třmeni napříč přes sedlo ležela dlouhá plechová roura či pouzdro a v něm zvláštní, veliký dalekohled. Na zádech měl ten člověk kožený tlumok, asi tak středně veliký, a na něm spoustu plechových nádobek, pánviček a hrnců a také všelijak divně stočené dráty. Široký opasek, rovněž kožený, na způsob prkenice opatřený přihrádkami na peníze, byl téměř kolem dokola ověšen množstvím váčků a pytlíků. Vpředu za opaskem vyčnívaly rukojeti a držadla několika revolverů a jednoho nože. Po stranách měl k opasku připevněny ještě dvě brašny, byly to bezpochyby tašky na náboje.

Kůň, na němž jel, bylo dost všední zvíře, ani moc dobré, ani moc špatné pro štrapáce na Divokém západě. Nebylo na něm nic nápadného, snad jen to, že jako nějakou čabraku měl přes hřbet přehozenou pokrývku, která mohla stát skutečně hezkých pár desítek dolarů.

Vypadalo to však, že to nenápadné zvíře se vyzná v prérii lip než jeho majitel. Nechával totiž koně běžet, jak se mu líbilo, a koník si to jednou namířil přes údolí, potom se šplhal do kopce, zas sklusal dolů, zničehonic se dal do cvalu, opět zvolnil, zkrátka zdálo se, že ten chlapík s tropickou korkovou přilbou a přihlouplým obličejem nemá před sebou žádný cíl, ale zato - spoustu času.

Znenadání se kůň zarazil, zastříhal ušima - a jezdec sebou až trhl, jak se najednou lekl. Zazněl ostrý rozkazovačný hlas:

„Stop! Ani krok, nebo střelím! Kdo jste, master?“

Jezdec se rozhlédl - před sebe, za sebe, pak na obě strany. Nikde nikdo. Obrátil oči v sloup, nahoru k obloze, a vtom se ten hlas ozval znovu.

„Co vás napadá?“ zachechtal se neznámý. „Já nesedím nahoře na měsíci, ale u nás, na matičce zemi. Tak mi povězte, odkud jedete?“

Jezdec se trochu poohlédl a odpověděl:

„Tamodtud sem!“ ukázal za sebe a k sobě.

„To vidím. A kam máte namířeno?“

„Odsud tam!“ odtušil jezdec a ukázal prstem před sebe.

„Vy jste ale povedená kopa!“ zachechtal se zase ten neznámý. „Když už jste se jednou octl tady v prérii, tak předpokládám, že aspoň znáte zdejší zákony. Jestli se chcete vrátit zpátky, tak spánembohem! Ale jestli chcete dál, jakože asi chcete, musíte mi pěkně po pravdě odpovědět, nač se vás ptám. Ven s tím: Odkud jste?“

„Z Castlepoolu prosím,“ odpověděl jezdec hlasem školáčka, který se bojí přísného učitele.

„Neznám! Kde bych to hnízdo našel?“

„Na mapě Skotska,“ zněla odpověď a jezdcův obličej vypadal v té chvíli ještě o stupínek prostodušeji než předtím.

„Aby vás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil! Co mi je do Skotska! A kam se chcete dostat?“

„Do Kalkaty.“

„Taky neznám. To je kde?“

„V Indii.“

„Lack-a-day! To se v tomhle parném odpoledni táhnete ze Skotska přes Státy do Indie? Poslyšte, nejste vy náhodou Angličan?“

„Yes!“

„A co děláte?“

„Jsem lord!“

„Lord? A s takovou hučkou na hlavě! To si vás musím prohlídnout zblízka.

Pojď, Uncle, ten džentlmen nás určitě nepokouše! Má asi o kolečko víc - ale pár galonů podivínství k jeho lordstvu patří!“

Na samém vršku nejbližšího pahorku se objevily dvě postavy, jeden vysoký muž, druhý malý. Až dosud se ukrývali v trávě a podle úboru to byli zálesáci jaksepatří. Oba byli oblečeni stejně, v koženém, dokonce i klobouky se širokou střechou měli z kůže. Vyšší z nich stál vzpřímen jako svíčka, menší byl přihrblý, s nosem ostrým jako orlí zoban.

Měli v rukách prastaré pušky, rifle s dlouhou hlavní, maličký hrbáč si ji opíral o zem - a přece mu hlaveň zbraně přesahovala okraj klobouku. Zdálo se, že to byl on, kdo se prve vyptával, protože i teď se ujal slova, zatímco dloubán vedle něho zatím ze sebe nevydal ani hlásku.

„Zůstaňte, kde jste! Nebo střelíme! Ještě spolu nejsme hotovi!“

„Chcete se vsadit?“

Angličanova tvář jako by najednou celá ožila.

„Vsadit se?“

„O deset dolarů, o padesát, o stovku - jak je libo!“

„A oč se chcete vsadit?“

„Že zastřelím dřív já vás než vy mne!“

„To byste prohrál kalhoty!“

„Opravdu? Well- tak o stovku!“

Sáhl do jedné ze svých brašen po boku, přitáhl si ji a vylovil z ní několik bankovek. Oba muži údivem vyvalili oči.

„Sir,“ zvolal ten přihrblý, „copak vy taháte po prérii tašku plnou dolarů?“

„Nemít s sebou dolary, nemohl bych se přece sázet! Tak říkáte o stovku? Nebo chcete o víc?“

„Ale my nemáme žádné peníze!“

„To nevadí. Já vám půjčím, potom mi to vrátíte.“

Řekl to tak vážně, že dlouhán jen naprázdno polkl a hrbáč ze sebe dotčeně vyrazil:

„Vy nám půjčíte, a potom vám to máme vrátit? Jste si tak jistý, že vyhrajete? To byste nám nejdřív musel prohnat kulku kůží! A kdo má jednou kulku v těle, ten už žádné dluhy nevrací!“

„To nevadí! Hlavně abych vyhrál, peněz mám dost!“

„Uncle,“ řekl přihrblý zálesák, „pojď si toho chlápka prohlídnout blíž! To je lord jako když ho vyšije, i s tou brašnou dolarů, co s sebou táhne do prérie.“

Seběhl dolů a jeho vysoký kamarád ho následoval: i při běhu tak strnule rovný, jako kdyby spolkl pravítko.

„Strčte si své dolary zpátky do brašny!“ houkl na Angličana, když se octli dole. „Ze sázky nebude nic! Ale jestli vám mám radit - tak nikomu tu svou tašku s penězi neukazujte. Mohl byste na to taky doplatit! Kdoví - třeba i životem!“

„Well!“ přisvědčil živě Angličan. „Děkuji za dobře míněnou radu. Ale dovolíte, abych se zeptal taky něco já vás? Já bych taky rád věděl, s kým mám tu čest. Tak prosím - jak se jmenujete a kdo jste?“

„To je vidět, že jste tady cizí! Jinak byste věděl, že od Mississippi až po Frisko nás oba zná kdekdo jako poctivé lovce a trapery. Teď zrovna jsme na cestě do Bergenu, k jisté lovecké společnosti. Chceme lovit bobry.“

„Dobře - a jak se jmenujete?“

„Mně říkají Humply Bili, Hrbáč Bili, a tady můj kamarád se jmenuje Gunstick Uncle, Strýc nabiják. Říkají mu tak proto, že chodí rovně, jako by spolkl nabiják... A teď když víte, co jste chtěl, už bez vtípků. Copak vy hledáte tady na prérii?“

„Co hledám. Nic! Chci si jen prohlédnout, jak to tu vypadá, poznat Skalnaté hory a pak si zajet do Friska. Už jsem byl všude na světě, jen ve Spojených státech ne. Ale nepůjdeme k vašim koním? Přijeli jste přece na koních?“

„No samozřejmě. Jsou tam za kopečkem. Zastavili jsme se tu na chvíli odpočinku.“

Angličan sklouzl ze sedla a mlčky vykročil kupředu před oběma lovci směrem k údolíčku za kopcem. Pásla se tam dvě zvířata, obě toho druhu, kterému se lidové říká herka, kobyla, nebo dokonce rovnou mršina. Lordův kůň šel ve stopách svého pána poslušně jako pes, ale když přišel blíž a když se k němu ty herky začaly mít, zlostně zařičel a začal proti nim vyhazovat všema čtyřma.

„To je nějaká frfňa,“ urazil se Humply Bili.

„Ó ne,“ řekl ten podivný lord, „můj koníček jenom ví, že jsem se s vámi ještě neskamarádil, a tak si radši nechce zadat!

„Že by byl tak chytrý? Na to zrovna nevypadá. Mně se zdá, že to je obyčejný sedláčky tahoun.“

„No, no, no! To je náhodou nefalšovaný kurdský husan, hřebec jako jiskra, když dovolíte!“

„A copak je to za končinu, to Kurdsko? To je daleko odtud?“

„Mezi Persií a Tureckem. Sám jsem si ho tam koupil a vzal s sebou k nám do Anglie.“

Angličan to vyslovil s takovou nedbalostí, jako by dopravit koně z Turecka do Anglie a odtud do Spojených států nebylo o nic těžší než přenést klec s tetiččiným kanárem z jednoho konce vsi na druhý. Oba lovci po sobě vrhli kradmý pohled. Lord se uvelebil pohodlně v trávě, právě v místě, kde přednedávnem oni dva leželi, a když spatřil, že tu je načatá lákavá srnčí pečínka, vytáhl nůž, uřízl si požehnaný kousek a pustil se s chutí do jídla, jako by si byl tu pečínku sám připravil.

„Tak se mi to líbí,“ zahlaholil Humply Bili. „Jaképak okolky na prérii!“

„Vždyť já si na ně taky nepotrpím,“ odpověděl s plnými ústy lord Castlepool. „Včera jste ulovili maso pro sebe a pro mne, dneska nebo zítra vám to oplatím.“

„Opravdu? Myslíte, že zítra ještě budeme spolu?“

„Nejenom zítra - chcete se vsadit? O deset dolarů! Nebo o víc, jak chce té.“

A ctihodný lord už opět sahal po brašně.

„Nechtě ty dolary už jednou být! Nesázíme se.“

„Tak si pojďte sednout blíž ke mně! Vysvětlím vám všechno.“

Posadili se proti němu a jeho lordstvo z Castlepoolu si je ještě chvilku zkoumavě prohlíželo, než se dalo do řeči.

„Abyste věděli: přijel jsem po Arkansasu a vylodil se v Mulvane. Chtěl jsem si tam vzít jednoho nebo dva průvodce, ale z těch, co se mi nabízeli, se mi žádný nezamlouval. Rozjel jsem se tedy na prérii sólo, říkám si, poctivý zálesák se najde nejspíš někde ve stepi. A prosím - narazím rovnou na vás. A vy jste náhodou podle mého gusta. Nechtěli byste se mnou do Friska?“

„Vy to povídáte, jako by tam kliďánko člověk dojel za den.“

„Kliďánko nekliďánko, hlavně že pojedeme - jestli den, nebo rok, na tom už moc nezáleží.“

„Um. Jestlipak víte, co všechno by nás na takové cestě mohlo potkat?“

„To doufám uvidím na vlastní oči.“

„Radši si to moc nepřejte! A my s vámi stejně nemůžeme jet. My totiž nejsme takoví pracháči jako vy. Jsme živi z toho, co ulovíme, kdepak bychom si mohli dovolit kdovíjak dlouhý výlet až do Friska!“

„Všechno platím!“

„Všechno?“ Humply Bili si rozpačitě přejel rukou přes bradu. „No... to by se možná o tom dalo mluvit.“

„Vidíte! Abych nezapomněl - umíte střílet?“

Jeho lordstvo stihl útrpný pohled přihrblého zálesáka.

„Prosím vás, už jste viděl prérijního lovce, aby nebyl s puškou jedna ruka? To je, jako byste se ptal, jestli medvěd dokáže lapit úlovek.“

„Uděláme tedy malou zkoušku. Vidíte tam nahoře ty ptáky? Dokázali byste je sundat?“

Humply Bili přimhouřenýma očima odhadl výšku, vstal, zalícil, chvilinku pozorně mířil - a stiskl kohoutek. Bylo vidět, že jeden z ptáků dostal zásah. Začal prudce mávat křídly, pokoušel se udržet ve vzduchu - ale marně. Klesal níž a níž, nejdřív pomalu, potom rychleji a rychleji. Nakonec přitiskl v křeči křídla k tělu a řítil se rovnou k zemi jako kus kamene.

„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se hrdě Humply Bili.

„Nebylo to špatné.“

„Cože? Že to nebylo špatné? Víte vůbec, jak vysoko byl ten sup? A kulka mu šla rovnou do prsou, byl mrtev už nahoře ve vzduchu! Každý, kdo aspoň přičichl k střelbě, by řekl, že to byla mistrovská rána.“

„Well,“ připustil Castlepool, „Teď tedy váš společník.“

Gunstick Uncle se pomalu zvedl ze země, opřel se levou rukou o svou prastarou riflí, zvedl pravici jako herec na pódiu, obrátil oči vzhůru k obloze a spustil náramně povzneseně: „Orlisko nad námi brázdí vzduch, dolů vrhává se jako dobrodruh, když ucítí z mrtvol sladký puch. Teď však tam nahoře ztuh! Trefil jsem ho v letu - buch - buch - buch!“ Přednášel své veršíčky celý strnulý, učiněná dřevěná loutka. Dosud nepromluvil ani slovem a jistě byl přesvědčen o tom, že svým nádherným proslovem ve verších udělá o to větší dojem. Pomalu spustil zvednutou pravici, pootočil se k Angličanovi a vrhl na něj pohled plný hrdého očekávání.

„Slyšel jste, sir?“ řekl Humply Bili. „Kdepak náš Gunstick Uncle, to je báječný chlapík! Vystupoval dřív na divadle, ale teď se dal ještě na básnění. Moc toho nenamluví, ale když otevře ústa, promluví jako anděl - chci říct jen ve verších.“

„Pozoruji,“ přikývl nevzrušeně Angličan. „Ať si mluví jako anděl, nebo jako hokynář, to je jeho věc. Já chci vědět, jestli umí pořádně střílet.“

Básnící zálesák protáhl koutek úst až k pravému uchu a přitom mávl daleko před sebe pravicí, což mělo vyjadřovat dokonalé pohrdání. Potom zvedl svou riflí, zamířil, stiskl spoušť a rychle zase spustil zbraň hlavní dolů. I jeho kulka zasáhla ptáka přesně. Padal v užší a užší spirále stále rychleji k zemi.

„Wonderful!“ vykřikl pochvalně Humply Bili. Dlouhán zaujal opět svou hereckou pózu a tentokrát zvedl dokonce obě ruce, když začal přednášet: „Spějme teď rychle k orlisku, jistě ho najdem nablízku. Já umím dobrou ránu dát...“

„.. .a k tomu není třeba rýmovat,“ vpadl mu do veršů vlastním rýmem Angličan. „Hlavně že jste dobrý střelec. Dost! Teď musíme domluvit podmínky - ujednáno, že pojedete se mnou: kolik za to žádáte?“

„To je otázka, jak se říká, na tělo,“ řekl Humply Bili. „My jsme se vlastně takhle ještě nikdy nedali najmout. A jestli s vámi pojedeme, bude to stejně víc ze sympatie než kvůli penězům.“

„All right! Vidím, že máte svou hrdost. Nechci vás urazit, jde mi skutečně o to, abych tady v Americe něco poznal a zažil..., ale bez honoráře nechci nic: za každé dobrodružství, které spolu prožijeme, dostanete padesát dolarů.“

„Milý pane,“ zasmál se Humply Bili, „to z nás budou za chvíli boháči, o dobrodružství není na Západě žádná nouze. Že je zažijeme, na to můžete vzít jed, jen abychom je taky ve zdraví přežili. Copak my jsme jim zvyklí, ale vy jako cizinec - spíš byste se jim měl vyhýbat než je vyhledávat.“

„A to ne. Už jsem se rozhodl. Chci zažít dobrodružství a taky poznat slavné lovce, o kterých jsem slyšel, jako Old Shatterhanda, Old Firehanda, Winnetoua a tak dále. Za každého z těchhle tří platím sto dolarů na dlaň, když mne s nimi seznámíte.“

„By Jove! To máte takových peněz při sobě?“

„Jistěže ne, beru s sebou jen, kolik potřebuju. Vás vyplatí můj bankéř ve Frisku. Souhlasíte?“

„Ale jistě. Plácneme si!“

Oba mu podali ruku a lord potom sáhl do brašny - ne do té, odkud prve vytahoval bankovky - a vyňal z ní knihu v tuhých deskách.

„Můj záznamník,“ řekl a poklepal na desky. „Já všechno zapisuji. Zřídím vám tady konto. Sem budu zapisovat, co jsem vám dlužen. Kdyby se mi něco stalo, vezmete tuhle knihu a odevzdáte ji mému bankéři ve Frisku. Tady je jeho jméno. On už vám příslušnou částku vyplatí.“

„To je docela hezká vymyšlenost,“ řekl Humply Bili, „ale ani bych nestál o to, abychom - - - behold, Uncle, podívej se na ty koně! Vidíš, jak stříhají ušima a co jim dělají nozdry? Tady kolem je něco v nepořádku. Nedá se nic dělat, musím se rozhlédnout po okolí.“

„Půjdu s vámi,“ hlásil se pohotově Angličan.

„Radši zůstaňte, kde jste, sir! Mohl byste všecko jen pokazit.“

„Pshaw! Já nezkazím nic.“

Přidal se k lovci a oba začali zlézat kopeček. Když se přiblížili k temeni, položili se na zem a zbytek cesty se opatrně plížili. Vysoká tráva je kryla spolehlivě a oni jen čas od času vysouvali z porostu hlavu, aby se porozhlédli.

„Hm... na nováčka to neděláte zle,“ pochválil lorda Humply Bili. „Vidíte teď toho chlapíka na kopci naproti nám? Přímo před námi!“

„Yes! Mně se zdá, že to je Indián.“

„Samozřejmě. Kdybych měl... sir, všiml jsem si, že máte dalekohled. Skočte pro něj dolů, podíváme se tomu muži dotvářel“

Castlepool se ovšem nedal dvakrát pobízet.

Indián ležel na vrcholku pahorku v trávě a pozorně se díval směrem na východ, kde se však, zdálo se, nedělo nic pozoruhodného. Několikrát se pozvedl do půli těla - chtěl zřejmě získat větší rozhled -, ale rychle se vždycky zase svezl k zemi. Jestli někoho očekával, tak to rozhodně nebyla žádná přátelská bytost.

Lord se mezitím vrátil se svým dalekohledem, nastavil ho a podal Humply Billovi. Nahrblý lovec zamířil přístroj na Indiánovo stanoviště právě ve chvíli, kdy se rudoch otočil hlavou k němu. Humply Bili ve vteřině dalekohled odhodil, vyskočil jako čamrda, přiložil obě dlaně k ústům a začal nadšeně křičet:

„Menaka Šecha, Menaka Šecha! Můj přítel může přijít ke svému bílému bratru!“

Indián se prudce obrátil, zřejmě však ihned poznal přihrblého lovce, protože bez váhání vyskočil a ubíhal dolů, směrem do údolí.

„Tak teď nám budete muset zaplatit prvních padesát dolarů,“ smál se Humply Bili.

„Nějaké dobrodružství na dohled?“ těšil se Angličan.

„Dost možná, indiánský náčelník bezpochyby vyhlížel nepřítele.“

„Well, doufám, že ne jednoho nepřítele, ale celý houf!“

„Nemalujte čerta na zeď! Pojďte, slezeme dolů. Uncle bude mít ohromnou radost, že se tu potká s náčelníkem.“

„A jak jste mu to prve říkal?“

„Menaka Šecha - to znamená v řeči Osedžů Dobré slunce. Je to statečný a zkušený bojovník, žádný krvelačný žrout bělochů, i když Osedžové patří ke kmeni Siouxů.“

„A on je náčelník?“

„A poctivý chlap! Největší hlava Osedžů. Já a Uncle jsme s ním vykouřili dýmku míru a uzavřeli s ním věčné bratrství.“

Jakmile Humply Bili zpravil kamaráda o svém objevu, zaujal Gunstick Uncle svou oblíbenou divadelní pózu, aby uvítal náčelníka jaksepatří slavnostně. Byl to urostlý muž v nejlepších letech, v jednoduchém indiánském koženém obleku, na několika místech však roztrženém a potřísněném krví. Byl beze zbraně a na obou zápěstích zely až do živého masa otevřené rány - bezpochyby byl spoután a pouta silou zpřetrhal. Bylo jasné, že je na útěku a že ho pronásledují.

Ale v této chvíli jako by zapomněl na nebezpečí, blížil se volným krokem a nabízel oběma lovcům na pozdrav ruku.

„Menaka Šecha poznal hlas i tvář svých přátel a bratří. Raduje se z toho, že je může pozdravit.“

„Máme z toho stejnou radost jako ty,“ řekl Humply Bili a Gunstick Uncle vzpažil slavnostně obě ruce nad hlavu (vypadalo to, jako by hodlal Indiánovi udělit požehnání) a spustil silným hlasem:

„Budiž nám vítán, příteli,

zde v tomto pustém údolí.

Ať náčelník převelké slávy

se posadí k nám do prérijní trávy.

Ať neváhá ni vteřinu

a dá si s námi zvěřinu!“

Ukázal do trávy na srnčí pečínku, lépe řečeno na to, co ze srnčí pečínky zbylo po lordu Castlepoolovi.

„Tiše, Uncle!“ Humply Bili okřikl básnícího zálesáka. „Teď vážně není čas na básničky! Copak nevidíš, jak na tom náčelník Osedžů je?“

Dlouhán měl ovšem hned po ruce dalších pár veršíků:

„Spoutali ho jako zvíře,

on však pout se zbavil směle,

nyní, ač to není k víře,

prchá z moci nepřítele!“

Přihrblý lovec mávl odevzdaně rukou a posuňkem ukázal na Angličana, aby ho představil:

„Bledá tvář je naším přítelem. Doporučuji ho tobě i lidem tvého kmene.“

Indián lehce přikývl:

„Menaka Šecha je přítelem každé dobré a poctivé bledé tváře. Ale zloději, vrazi a hanobitelé mrtvol padnou za oběť jeho tomahavku!“

„To máš v poslední době s bělochy tak špatné zkušenosti?“

„Velice špatné! Moji bratři ať mají své zbraně připraveny, protože ti, kdo jsou rudému bojovníkovi v patách, sem mohou přijet co nevidět. Nohy Dobrého slunce jsou jako nohy bystrého jelena, ale jeho nepřátelé mají koně. Menaka Šecha se pokusil zmást své pronásledovatele, avšak oni touží po jeho životě.“

„Jejich hodně?“

„Je jich velice mnoho, je jich víc než sto. Patří mezi ty lidi, jimž bledé tváře říkají trampové.“

„Trampové? V téhle zapomenuté krajině? Kde jsi je viděl?“

„V lese Osage Nook, v místě, kterému říkáme Kout vraždy, protože zde byl zákeřně zabit náš nejslavnější náčelník a jeho stateční bojovníci. Rok co rok, vždy když se třináctkrát naplní měsíc, navštěvují vyslanci našeho kmene toto místo a tančí na mohylách padlých hrdinů tance smrti. Také Menaka Šecha opustil s dvanácti muži loviště kmene, aby vzdal poctu hrdinům v Osage Nooku. Dorazili jsme na místo předevčírem a rozložili jsme tábor nedaleko hrobu. Dnes začala slavnost mrtvých. Bledé tváře našly naše stopy, a ačkoliv jsme měli rozestavěné stráže, podařilo se jim přiblížit se k nám až do největší blízkosti. Napadli nás nečekaně, právě když jsme začali tančit smuteční tanec. Bylo jich velmi mnoho, nemohli jsme se dlouho bránit. Osm našich bojovníků přišlo o život, Menaka Šecha a ještě čtyři další bojovníci pak byli přemoženi a spoutáni. Menaka Šecha slyšel, jak se trampové radí, že rudé bojovníky dnes večer umučí. Náčelníka Osedžů oddělili od jeho čtyř druhů, aby se s nimi nemohl dorozumět ani pohledem. Řemeny se zarývaly Menaka Šechovi do masa, avšak on je přetrhal a využil chvíle, kdy strážce byl nepozorný. Dobrému slunci se podařilo uprchnout.“

„A co tví čtyři druhové?“

„Jsou stále v zajetí. Nebo myslíš, že Menaka Šecha se měl pokusit je zbavit pout?“

„To by se asi sotva podařilo,“ zahučel Humply Bili. „Spíš bys ty sám upadl znovu do jejich rukou.“

„Náčelník Osedžů uvažoval stejně. Rozhodl se proto, že se vydá co nejrychleji k Butlerově farmě, protože Butler je jeho přítelem. Chce přivést pomoc zajatým mužům.“

Humply Bili jen potřásl hlavou.

„To se ti sotva povede...! Od Osage Nooku k Butlerově farmě je dobře šest hodin jízdy na koni. Jak by ses mohl vůbec do večera vrátit - ti chlapi přece říkali, že vás chtějí oddělat večer?“

„Nohy Dobrého slunce jsou stejně rychlé jako kopyta koní,“ odpověděl náčelník sebejistě. „Menaka Šecha je také přesvědčen, že trampové mučení odloží. Budou se nejdřív ze všech sil snažit, aby uprchlého náčelníka opět polapili. Pomoc proto může přijít v pravý čas.“

„Možná že ano, možná že ne... Rozhodně jsi měl štěstí, že jsme se potkali. A na farmu nikam nemusíš - sami se postaráme, aby se tví bojovníci dostali zas na svobodu!“

„Můj bílý bratr mi opravdu chce pomoci?“

„Určitě. Osedžové jsou přece naši přátelé!“

„Avšak trampů je mnoho a my máme pouze osm paží.“

„Pshaw! Zato máme čtyři bystré hlavy - a ty už vymyslí, jak se dostat hordě trampů na kobylku. Že jim ty zajatce vyfoukneme, co ty na to, starý Uncle?“

Lovec rozhodil doširoka rukama, nadšeně přimhouřil oči a s citem zadeklamoval:

„Bude to pro mě přímo švanda

vydat se k jejich táboru.

V svou oběť musí vydat banda,

vyrvem jí rudé bratry ze spárů.“

„No prosím,“ řekl Humply Bili. „A vy - sir?“

Angličan už držel v ruce svůj zápisník a vpisoval do něho náčelníkovo jméno.

„Samozřejmě jedu s vámi,“ zvolal. „To přece bude dobrodružství jaksepatří!“

„Jenomže při něm nepůjde o hubičky, sir!“

„Tím lip! Přidávám deset dolarů navíc. Ale jestli má Mr Dobré slunce jet s námi, potřebuje koně.“

„Hm...to je pravda,“ uvědomil si přihrblý lovec. „Ale kde ho vzít?“

„A nejsou tady náčelníkovi pronásledovatelé? Prostě si jedno zvíře od nich vypůjčíme,“ zasmál se sebejistě Castlepool.

„Správně, to je nápad! Sir - z vás se ještě stane zálesák, jestli spolu budeme delší čas jezdit. Ovšem musíme opatřit pro našeho přítele taky zbraň.“

„Tady je puška,“ řekl Angličan přívětivě. „Nač mám mít dvě, jedna stačí. A hlavně bychom neměli ztrácet čas. Musíme si najít výhodné postavení, aby se trampové, až se tu objeví, dostali mezi nás.“

Výraz údivu na tváři Humply Billa rostl s každou větou toho podivného Angličana.

„Mluvíte jako starý prérijní vlk. Takového lorda jsem tedy ještě neviděl... Ale jak to udělat, abychom je obklíčili?“

„To by snad nemělo být tak obtížné. Jeden z nás zůstane tam na tom kopečku, kde jsme byli před chvíli. Až uvidí trampy, tak je uvítá... asi tak jako jste přivítali vy mne. My tři se usadíme na sousedních kopečcích. Až přijedou, budeme je mít jako na dlani. My nahoře budeme kryti, oni z nás uvidí je špičky pušek. Anebo kouř, až na ně začneme pálit.“

„Well! Už vidím, že s vámi těžkosti nebudou... Tak poslyšte, co navrhuju. Já zůstanu tady a počkám, až se někdo z trampů objeví. Pak ho oslovím. Náš lord zaujme postavení tady napravo, Gunstick Uncle si obsadí kopeček tam vlevo. Náčelník Dobré slunce bude hlídat na protilehlém vršku. Dostaneme tak každého příchozího mezi sebe, a jestli někomu provrtáme kůži nebo ne, to bude záležet jen na tom, jak se budou chovat.“

„Radši bych se vyhnul krveprolití,“ řekl lord Castlepool.

„Však já taky,“ přisvědčil Humply Bili. „A nezapomínejte, že ti chlapi oddělali úplně nevinných osm Osedžů. Budu s nimi mluvit hlasitě, budete slyšet každé slovo - ale když to jinak nepůjde, vystřelím první. Pak musíte spustit palbu vy - jestli to dojde až takhle daleko! Nesmí nám ani jeden upláchnout. A šetřete koně - budeme je potřebovat! A teď, meššúrs, kupředu! Už žádné zdržování!“

Humply Bili se otočil a vyšplhal se nahoru na kopeček, odkud před chvílí překvapil indiánského náčelníka. Také ostatní zaujali rychle svá místa po obou stranách údolíčka. Koně ponechali na místě, Castlepool si ovšem vzal s sebou svůj nezbytný dalekohled.

Uplynula asi čtvrthodinka, potom se ozval z kopečka, kde mezi trávou ležel v úkrytu Angličan, tlumený výkřik:

„Pozor! Už jedou!“

„Ne tak nahlas,“ zasyčel Humply Bili.

„Pshaw! Jsou nejmíň jednu míli odtud.“

„Kterým směrem?“

„Na východ. Viděl jsem v dalekohledu dva chlapy - prohlíželi si všechno kolem, jako by hledali stopy.“

„To budou oni.“

Po chvíli bylo slyšet dusot kopyt. V údolíčku přímo před Humply Bilem se vynořili dva dobře vyzbrojení jezdci na koních: chvílemi se zastavovali a pozorně prohlíželi půdu -zřejmě pátrali po uprchlíkových stopách. Po chvilce se objevili ještě dva další jezdci a po nich ještě jeden - pronásledovatelů tedy bylo celkem pět.

Dorazili až do údolíčka před Humply Billem. Když byli v jeho samém středu, Humply Bili na ně zhurta vyhoukl: „Stop, meššúrs! Ani krok dál - nebo si s vámi začne povitý dat moje puška!“

Zarazili se, ohromeně se ohlíželi, odkud se ozývá ten Č hlas, ale protože Humply Bili ležel skryt v trávě, nikoho nespatřili. Opatrnost ovšem velela, aby pokynu toho hlasu poslechli. Jeden z nich, ten, který jel první, odpověděl:

„Ke všem čertům - tady jsou nějací lapkové? Tak se nám ukažte, kdo jste, a řekněte, jakým právem nás stavíte?“

„Jakým právem? Právem zálesáka a poctivého lovce!“

„To jsme my taky. A jestli jste pořádný chlap, tak se nám ukážete!“

Každý z těch pěti trampů si v té chvíli přitáhl pušku k ruce. Nijak přátelsky nevypadali, ale Humply Bili si dodal odvahy a zvedl se na svém kopečku v celé své velikosti.

„To taky udělám. Tady mě máte,“ prohlásil se.

Ostře si přeměřoval očima celou skupinu, aby mu neušel ani nejmenší jejich pohyb.

„Zounds!“ Jednomu z trampů unikl výkřik údivu. „Jestli se nemýlím, tak to je Humply Bili.“

„Samozřejmě že mi tak říkají...“

„... a to tedy znamená, že Gunstick Uncle je co by kamenem dohodil.“

„Copak, copak - vy nás snad znáte?“

„To bych prosil. Ještě si s vámi mám co vyřizovat.“

„Ale já vás neznám, já se nepamatuj u...“

„Může být, byli jsme tenkrát od sebe trochu dál než teď! Boy s, na toho chlapíka pozor! Aby se nám nakonec nespřáhl s naším Indiánem. Sundáme ho.“

V téže vteřině tramp nečekaně namířil pušku a bleskurychle stiskl kohoutek. Humply Bili se svezl do trávy.

„Heigh-day,“ zaradoval se střelec, „to byla trefa, teď ještě Gun-“

Tuhle větu ale už nedokončil. Bili sklouzl před chvílí do trávy přece jen o vteřinku dřív, než vyšla rána, aby se vyhnul zásahu, a teď se zablesklo z obou hlavní jeho pušek a ihned vzápětí zarachotily i zbraně jeho tří přátel. Pět trampů se sesypalo ze sedel, jako když zatřese hrušní, a přátelé Humply Billa se rozběhli do údolíčka, aby pochytali plašící se koně.

Teprve pak se začali věnovat trampům.

„Samý přesný zásah,“ bručel Humply Bili. „Aspoň se netrápili!“

Osedžský náčelník si prohlížel půjčenou pušku.

„Zbraň mého bratra je znamenitá,“ řekl uznale.

„To bych prosil,“ přitakal polichoceně Angličan. „Taky jsem si dal obě své pušky udělat zvlášť do prérie.“

„Tedy může můj bratr jednu z nich přenechat náčelníkovi! Dá mu za ni sto bobřích kůží.“

„Ne, to ne, ani nápad...“

„Tedy sto a ještě sto!“

„Ani kdyby ti bobři byli jako sloni.“

„Náčelník Osedžů tedy nabídne nejvyšší cenu. Dá za zbraň nejlepšího koně Osedžů.“

Z výrazu tváře Dobrého slunce bylo jasné, že právě učinil nepředstavitelně vysokou nabídku - a přece ten podivný lord jen zavrtěl odmítavě hlavou:

„Castlepoolové nevyměňují ani neprodávají. A co bych dělal s tvým koněm, když tu mám aspoň tak dobrého, jako je ten, co mi ho nabízíš.“

„Na savaně se nenajde kůň, který by byl lepší, než je kůň náčelníka Osedžů. Ale nemohu bílého bratra nutit, aby prodal svou pušku. Vracím mu ji tedy! Vezmu si některou ze zbraní nepřátel.“

Menaka Šecha podal Angličanovi pušku, ale na tváři měl přímo napsáno, že to dělá s náramně těžkým srdcem. Humply Bili si zatím prohlížel svršky trampů.

„Jak to, že mě ten chlap znal,“ bručel. „A já si pořád ne a ne vzpomenout... Co se dá dělat! Už mi to nepoví... Ale co: kdoví jakou lotrovinu měli ještě za lubem. Teď od nich aspoň bude pokoj - necháme je tu na pospas supům, nic se nedá dělat... Náčelník ať si teď vybere pro sebe koně, na němž pojede s námi,“ obrátil se na Osedže.

„Rozjedeme se za trampy hned?“ zeptal se Angličan.

„Jistěže. Trochu se tu vyznám, před večerem se k Osage Nooku nedostaneme. Musíme totiž oklikami, objet les.“

Připoutali přebývající koně k sobě, vyhoupli se do sedel •a pustili se na cestu. Zamířili nejdříve k severu, potom se obrátili směrem na východ a celé odpoledne cválali lučinatými údolími zvlněné prérie. Náčelník Osedžů jel v čele, hnal svého koně bez oddechu, a teprve když se slunce začalo sklánět za obzor a v dálce při obzoru spatřili temný proužek lesa, zarazil a ukázal před sebe.

„Tam začíná les. Jeho čelo ustupuje obloukem dovnitř a to je místo, kterému říkáme Kout vraždy. Tam se to stalo, tam jsou hroby našich bojovníků. Až vjedeme do lesa, sestoupíme, půjdeme pěšky asi čtvrt hodiny a hned potom narazíme na trampy.“

Humply Bili sesedl z koně a bez jediného slova se usadil v trávě. Uncle a náčelník Dobré slunce následovali jeho příkladu, ale Angličan, i když rovněž sesedl, si neodpustil poznámku:

„Neměli bychom ztrácet čas! Jakpak máme osvobodit zajaté Indiány, když se tu uvelebíme v trávě a složíme ruce do klína?“

„A vy si myslíte, že trampové sedí klidně na svém místě, ani se nehnou?“ houkl přihrblý lovec. „Musí taky něco jíst, to znamená, že musí na lov. A protože napříč přes ten les není koněm ani čtvrthodinka, mohli by nás docela lehce objevit. Právě proto musíme počkat tady, než se setmí. Teprve pak budeme mít jistotu, že se všichni stáhli do ležení, a můžeme se k nim nepozorovaně přiblížit. Je to tak?“

„Well, připouštím,“ řekl lord Castlepool a konečně se také posadil vedle ostatních.

„Vidíte. Vběhl byste těm hošánkům přímo do náruče a chudák Uncle by musel s vaší knihou za advokátem do Friska. A nedostali bychom za všecku námahu ani vindru.“

„Jak to - ani vindru?“

„Zatím jsme žádné dobrodružství neprožili.“

„Ale ano! Už ho máme za sebou a já jsem to taky do své účetní knihy zaznamenal. Potkat náčelníka Indiánů a zneškodnit pět trampů, to je dobrodružství!“

„Za padesát dolarů?“

„Dokonce za šedesát! Tak jsem slíbil.“

„Jen tak dál, sir,“ zasmál se Humply Bili. „Jestli si každou příhodičku na prérii necháte stát šedesát dolarů, to nám budete muset ve Frisku navalit pěkné peníze! Ani nebudete vědět, kde je vzít.“

Slunce se schovalo za obzorem, nastal soumrak, stíny se položily nejdříve na údolíčka, pak vystoupily po stráních, překryly vrcholky a nakonec pohltily celou krajinu.

Nebe bylo tmavé, nikde ani jediná hvězda.

Teprve teď nasedli znova na koně, ale až k samému kraji lesa stejně nedojeli. V bezpečné vzdálenosti, jak velela opatrnost, zatloukli do země dřevěné kolíky, které každý pořádný zálesák vozí s sebou, a připoutali k nim zvířata. Teprve potom se vydali husím pochodem dál k lesu.

Indián šel v čele. Pokládal nohy do lesního porostu tak opatrně, tak tichounce, že ani zkušené, cvičené ucho by nic nepostřehlo. Bylo slyšet jen vánek pohrávající si s větvemi v korunách stromů.

Pojednou náčelník Osedžů chytil Humply Billa za ruku.

„Můj bílý bratr ať nyní vezme za ruku toho, kdo je za ním! Půjdeme řetězem - Dobré slunce povede své bílé bratry bezpečně mezi stromy.“

Mlčky ho poslechli a postupovali ještě chvíli, než se konečně Menaka Šecha zastavil a vzrušeně šeptl:

„Moji bratři ať dobře napnou sluch - náčelník Osedžů právě zaslechl hlasy trampů.“

Zaposlouchali se, a opravdu - lehký vánek jako by sem k nim přinášel odkudsi z velké dálky útržky vět, nezřetelná slůvka, zlomky výkřiků. Zdálo se jim, že tam vpředu mezi stromy, jejichž obrysy začali rozeznávat, probleskuje jakási matná záře.

„Moji bratři nechť zde chvilku počkají!“ šeptl Osedž a v příštím okamžiku zmizel mezi stromy.

Trvalo to přinejmenším půl hodiny, než se zase objevil -opět náhle, jako by se přímo před nimi vynořil ze země.

„Tak co je?“ nemohl se dočkat Humply Bili.

„Mnoho trampů, přišlo ještě mnoho dalších trampů.“

„Behold! To je nadělení! Trampský sraz? V tom případě lituju všechny farmáře v kraji. Zaslechl jsi, co si povídají?“

„Zapálili několik ohňů a mezi nimi se rozesadili do kruhu a mluvila k nim bledá tvář s ryšavými vlasy.“

„Co říkal?“

„Říkal, že všichni trampové jsou bratři. A že ti, kdo jsou bohatí, jsou největší lupiči. A že stát nemá právo vybírat daně. A že proto trampové si mohou zase vzít z jeho pokladen, kolik potřebují. Říkal, že všichni budou mít hodně peněz, když se budou řídit jeho radami.“

„Ještě něco jsi zaslechl?“

„Mluvil ještě o velké pokladně na železniční stanici, které by se měli zmocnit. Ale Dobré slunce dál neposlouchal, podařilo se mu objevit, kde jsou jeho zajatí bratři.“

„Kde jsou?“

„Stranou, blízko jednoho malého ohně. U každého z nich sedí jeden tramp na stráži.“

„Nemohl ses k nim připlížit?“

„Menaka Šecha se nejdříve domníval, že by jim mohl přeřezat pouta. Ale potom uvážil, že bude lépe, když přijde znovu se svými bílými bratry - proto se přikradl k jednomu ze svých bojovníků a dal mu znamení, že budou zachráněni.“

„Hm,“ odfrkl si pohrdavě Bili. „Tihle trampové nejsou žádní pořádní zálesáci. Je to hloupost nenechat si zajatce mezi sebou pěkně na očích! Odvedeš nás tam.“

Náčelník šel zase první - přesněji řečeno kradl se opatrné od kmene ke kmeni a za ním ve stínu stromů i ostatní. Když se dostali blíž, napočítali celkem osm hořících hranic, menších i větších. Nejmenší oheň hořel až úplně stranou, kde volné prostranství přecházelo v nejužší výběžek luční planinky. Tam tedy byli indiánští zajatci. Menaka Šecha se zastavil a zašeptal sotva slyšitelně:

„U malého ohně sedí několik bledých tváří. Předtím tam nebyl nikdo. Možná že to jsou náčelníci trampů... Vzadu za nimi jsou přivázáni ke stromům mí bratři.“

„Máš pravdu,“ odpověděl šeptem Humply Bili. „Je tam mezi nimi ten chlap zrzavá. To budou určitě kápové celé bandy. Ale on něco vykládá! Tamhle je pár keřů - připlížím se blíž a poslechnu si, co říká.“

„Můj bílý bratr ať to raději nedělá.“

„Snad nemáš strach, že mě chytí?“

„Dobré slunce ví dobře, že jeho bratr se umí skrývat a nepozorovaně se přibližovat k nepřátelskému ležení - ale přece jen si myslí, že by ho mohli spatřit.“

„Ale nikdy ne chytit! A i kdyby... rychle bych přeřezal zajatcům pouta, pak bychom v několika vteřinách proběhli lesem ke koním a - rád bych viděl trampa, který by měl tolik pohotovosti, aby nás lapil. Ne, ne! Musím si poslechnout, co říkají. Uncle, tady je moje puška. Kdyby mě náhodou zpozorovali, tak rychle k zajatcům.“

Podal svému druhovi pušku, vrhl se k zemi a už se posunoval opatrně k ohni. Zdálo se mu, že to je všechno lehčí, než si představoval. Trampové se bavili tak hlasitě, že už v půli cesty rozuměl každému jejich slovu. Prim vedl zrzavý chlapík s obvazy kolem uší. Cornel Brinkley.

„Tak se podívejte, chlapi,“ hlaholil zrzavec bezstarostně na celé kolo, „tu kasu uděláme, jakože tady sedíme kolem tohohle ohně. Chci jenom slyšet jedno - jdeme do toho společně?“

„Samozřejmě, to je jasná věc,“ zahučelo kolem.

„Dobře, a teď Butler a jeho farma. Pojedete v tom taky s námi? Nebo to mám podniknout na vlastní pěst?“

„Ale hloupost! Jedeme taky! Chceme taky přijít k nějakým prachům. Otázka jenom je, jestli tam vůbec jsou.“

„Teď ještě ne, to máš pravdu. Rafteři sotva sehnali tak rychle kobyly - ale Butler je i tak dost bohatý, aby jsme tam na něco kápli. Vezmeme si, co najdeme, a potom klidně počkáme na raftery i na ty darebáky, co je vedou.“

„A víš určitě, že přijdou?“

„To tedy vím docela určitě! Vždyť Old Firehand jede rovnou za tím inženýrem, co už je na farmě.“

„Inženýr? Jaký inženýr? Co s tím má společnýho?“

„Ale... to je zas jiná písnička, toho si nevšímejte! To vám povím někdy jindy. Jestli to klapne, věděl bych o dalším podniku, ale to by jsme se ve zlatu přímo koupali.“

„Mluvíš v hádankách. Abych řekl pravdu, s Old Firehandem bych se nechtěl pustit do křížku.“

„Čtyři sta chlapů se může pustit do křížku třeba s čertem!“

„Hm, hm... dejme tomu. Kdy chceš vyjet?“

„Zítra po poledni - to dorazíme k farmě navečer. Není to žádná chajdička, uděláme z ní docela pěkný ohýnek. A opečeme si na něm pečínku.“

Humply Bili byl přesvědčen, že slyšel už dost. Rychle se stáhl zpět ke svým přátelům. Oznámil jim, že právě nastala příhodná chvíle k tomu, aby zajaté Osedže osvobodili. Chtěl navrhnout, aby si každý vzal na starost jednoho z nich, ale Menaka Šecha rozhodl jinak:

„Teď bude jednat Dobré slunce,“ řekl úsečně. „Bílí bratři ať zůstanou zde! Přijdou mi na pomoc, jen kdyby mě trampové zpozorovali. Howgh!“

Vrhl se k zemi a jako had se odplazil směrem k malému ohni.

„No tohle!“ podivil se Angličan. „Co má za lubem?“ „Ukáže vám mistrovský indiánský kousek,“ řekl Bili. „Dívejte se teď pozorně tam, co jsou zajatci. Kdyby něco, musíme mu na pomoc. Přeříznout pouta a rychle ke koním!“

Lord Castlepool upřel zrak naznačeným směrem. Oheň, při němž seděli trampští vůdcové, byl od lesa vzdálen nejvýš deset kroků, a tam, na jeho kraji, stáli ke stromům připoutaní Indiáni. Stráže znuděně přecházely sem a tam nebo seděly a koukaly do prázdna. Ať Angličan napínal zrak sebevíc, náčelníka nikde nemohl postřehnout. Jenom tolik si všiml, že najednou se jeden ze strážců skácel k zemi tak rychle, jako by ho někdo strhl, a tak zvláštně, že se přitom dostal hlavou právě do stínu. Potom vzápětí se totéž stalo i s druhým strážcem. A s třetím a čtvrtým. Angličan marně nastražoval uši. Nebylo slyšet nejmenší šramot.

Uplynula krátká chvilka, když zjistili, že Menaka Šecha je už zpět.

„Hotovo,“ oznámil polohlasem stručně.

„Ale vždyť tvoji Osedžové jsou dál spoutaní u stromů,“ zašeptal lord Castlepool.

„Můj bílý bratr se mýlí. Menaka Šecha je zbavil pout, oni však zůstávají stát, jak stáli, a čekají, až jim dá znamení. Dobré slunce chce ještě přivést koně, které jim trampové ukradli.“

„Není to pro nás zbytečně nebezpečné? Koně máme a...“

„Náčelník Osedžů nenechá svá zvířata v rukou vrahů svého kmene. Nebezpečí už nehrozí. Až mí bratři uvidí, že zajatci nestojí při kmenech stromů, nechť rychle odejdou! Uslyší potom křik trampů a dupot koní. Dobré slunce a jeho bojovníci se setkají se svými přáteli na místě, kde jsme zanechali koně. Howgh!“

Podruhé tak dal rozhodně najevo, že je zbytečné o věci dál hovořit.

„A stráže, které jsi zneškodnil?“ stačil ještě poznamenat Humply Bill. „Zabil jsi je?“

„Tomahavk Dobrého slunce je poslal do země snů. Procitnou, až bude po všem,“ řekl náčelník a zase se ztratil ve tmě, jako by se propadl do země.

„Wonderful,“ šeptal nadšeně a okouzleně Angličan. „To je hotový román!“

„Hm...,“ odfrkl si přihrblý lovec. „Až na to, že ho prožíváme na vlastní kůži!“

„Pojedeme hned?“

„Jen trpělivost! Nebude to dlouho trvat. Rád bych viděl trampíky, jak se budou tvářit, až přijdou na to, že jsme jim vypálili rybník. Bude to za chvíli...“

Nemuseli dlouho čekat. Naráz se rozezněl z druhé strany trampského ležení strašlivý výkřik. A vzápětí další. Potom se ozvalo pronikavé zaječení, takové, jaké se může vydrat jen z indiánského hrdla. Vteřinu poté do toho zalehlo divoké ržaní a frkání koní a země zaduněla pod údery kopyt. Trampové se vymrštili ze svých míst, křičeli jeden přes druhého a vzrušeně se mezi sebou dohadovali, co se asi děje. Pak se ozval vzteklý hlas Cornela Brinkleyho:

„Osedžové jsou fuč! U všech čertů, kdo je.

Rozběhl se k nejbližšímu strážci, sklonil se nad ním, chytil ho za kazajku a začal jím jako smyslů zbavený třást. Když viděl, že je bez vlády, pustil ho, přeběhl k druhému, Je třetímu, ke čtvrtému. Toho přivlekl za sebou až k ohni.

„Je omráčený!“ zaječel.

„Indiáni, Indiáni...“ ozval se teď divoký pokřik z onoho místa, kde trampové měli své koně.

„Rychle, zbraně,“ zařval Cornel. „A ke koním! Přepadli nás a chtějí nám je odvést. Honem!“

Nastal nepopsatelný zmatek. Jedni pobíhali sem, druzí tam, vráželi do sebe, strkali se, jeden se lekal druhého, všichni hledali nepřátele - a nikde je nemohli najít. Trvalo hezkou chvíli, než se všechno aspoň trochu uklidnilo. Teprve potom zjistili, že chybějí jen indiánští koně, a začali prohledávat les. Ale ať se namáhali jak chtěli, neobjevili nic. Humply Bili měl pravdu, když tvrdil, že trampové nejsou žádní zkušení zálesáci.

Nakonec se sesedli opět kolem Cornela. Ten už se z nenadálého útoku trochu vzpamatoval.

„Nakonec... žádné velké neštěstí se nestalo,“ kázal. „Jenom budeme muset trošku změnit plán. Zítra musíme vyrazit už brzy po ránu.“

„Proč?“

„Protože Osedžové jistě slyšeli, o čem se domlouváme. Vědí, že chceme k Butlerovi na farmu, a vědí proč. Ještě že jsme se nešířili o ničem jiném...“

„Máš dojem, že to někomu prozradí? Butlerovi?“ starali se Cornelovi kumpáni.

„To bych řekl!“

„Copak Osedžové a Butler jsou nějací přátelé?“

„Ať jsou nebo nejsou, budou se nám chtít pomstít. Určitě mu to donesou, aby nám připravil horký uvítání,“ ušklíbl se Cornel.

„To máš pravdu. Budeme si muset opravdu přispíšit... Ale co naši kamarádi, co jeli za náčelníkem? Že nejsou ještě zpátky?“ vzpomněl si jeden z trampů.

„Taky se divím! Takovou dobu honit Indiána po prérii! Když víme, že neměl koně a že jim přece nemohl utýct.“ poznamenal jiný.

„Nejspíš je na zpáteční cestě stihla tma a oni zabloudili. Anebo se někde utábořili, aby nezabloudili, a přijedou zítra ráno sem za námi. Určitě zítra narazíme na jejich stopy. Nakonec jaképak copak - jeli stejným směrem, jako pojedeme zítra my,“ řekl Cornel.

Řekl to se skálopevnou jistotou a netušil, že druhého dne nespatří po svých druzích ani jedinou stopu. Netrvalo totiž dlouho a nebe se zatáhlo mraky a spustil se hustý, vydatný, vytrvalý liják.

 

<   5   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist