Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18 U MOSULSKÉHO PAŠI

Byl jsem tedy v Mosulu a čekal jsem na přijetí u Šakíba Chalíla Paši, místodržitele sandžaku.

Měl jsem se vydat s Muhammadem Amínem do kurdských hor, abychom osvobodili jeho syna Ahmada el Gandúra lstí nebo násilím z pevnosti Amádíje.

Statečný šejk Haddádů by byl nejraději vyrazil na cestu s bojovníky celého kmene, aby se probili tureckým územím a Amádíji přepadli v přímém útoku. Ale proti tomuto nebezpečnému plánu stálo mnoho závažných důvodů. Jednotlivec měl větší naději na úspěch nežli celá tlupa beduínů, a tak Muhammad Amín konečně přistoupil na můj návrh, abychom se na cestu vydali jen my tři: on, Halef a já.

Stálo nás mnoho námahy, nežli jsem přemluvil sira Davida, který by se byl rád přes své zranění připojil. Vysvětlili jsme mu konečně, že by nám způsobil víc škody nežli užitku, protože nezná ani řeč, ani zvyky zdejších obyvatel. Nakonec se rozhodl, že zůstane u Haddádů a bude tam čekat na náš návrat. Mohl si zde vzít za tlumočníka raněného Řeka Alexandrose Koletise a pátrat po vykopávkách a „fowlingbullech“. Haddádové slíbili, že mu ukáží zřícenin a trosek, co jen bude chtít.

Spory s nepřáteli byly zcela urovnány. Tři nepřátelské kmeny se podrobily a musely zanechat u vítězů svá rukojmí. Muhammad Amín mohl proto odjet z domova. Nejel ovšem do Mosulu, protože tam mu hrozilo kromobyčejně velké nebezpečí. Smluvili jsme se, že se spolu opět setkáme v troskách Chorsábádu, starého asyrského Dur Šarrukín. Jeli jsme tedy společně přes Vádí Murr do Chal Chánu a El Kasru, tam jsme se však rozloučili. Já s Halefem jsme se vydali do Mosulu a šejk se na prámu přepravil na druhý břeh Tigridu, aby nás tam pak na smluveném místě očekával.

Proč jsem chtěl do Mosulu já? Vyhledat snad anglického konzula a vyprosit si na něm ochranu? To mi ani nenapadlo, protože bez něho jsem byl stejně bezpečný jako s ním. Musel jsem však mluvit s pašou, protože jsem potřeboval získat jeho pomocí všecko potřebné, co by nám mohlo prospět.

V Mosulu bylo strašlivé vedro, teploměr ukazoval šestačtyřicet stupňů Celsia ve stínu.'Pronajal jsem si proto sirdáb — sklep, v jakých se zdejší obyvatelé většinou zdržují za této horké roční doby.

Halef seděl vedle mne a čistil si pistole. Mlčeli jsme už delší chvíli, ale přesto jsem viděl, že můj malý Halef má něco na srdci. A opravdu, posléze se ke mně zprudka otočil a řekl:

„Na to jsem nepomyslil, sidi!“

„Na co?“

„Že už víckrát neuvidíme Haddády.“

„Ale! A proč ne?“

„Chceš přece do Amádíje, sidi.“

„Ano. To přece víš už dost dlouho.“

„To vím, ale neznal jsem cestu, která tam vede. Alláh! Je to cesta k smrti a do džehenny.“

Tvářil se přitom tak zkormouceně, jak jsem ho doposud nikdy neviděl.

„Je to tak nebezpečné, Hádží Halefe Omare?“ zeptal jsem se.

„A ty myslíš, že ne, sidi? Tak ti to dokážu, dávej pozor! Slyšel jsem přece, že chceš cestou navštívit ty tři muže, které jsi zachránil u Abú Hammádů a kteří se pak vydali domů, když se dostatečně zotavili u Haddádů.“

„Máš pravdu, chci (...)

(......)