Božena Němcová

SLOVENSKÉ POHÁDKY A POVĚSTI II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O POPELUŠCE

Bylo jedno krásné děvčátko a říkali jí popeluška, protože se naveky po domě paprčila a popelila. Měla otce vlastního a měl ji velmi rád, ale cože, když měla zlou macochu a horší macechy sestru nevlastní, dceru macošinu, která ji neměla ani za mak ráda. – Všecko dobré své jen dala, co odpadlo, Popelušce. – Její dcera pěkné šaty měla, Popeluška vždy jen sukénku režnou. Proto také mezi lidi jíti nemohla a macocha jí také nedala, ani do kostela nikdy jíti nesměla, a jen se na věky v popele paprčit musela a všecko sama urobit.

Ale Popeluška byla vždy dobré mysli, ani si nenaříkala, ačkoliv se jí křivda děla.

Jednoho dne šel otec do města na jarmok; než odešel, ptal se dcer, cože jim má přinésti jarmočného? Dora, nevlastní jeho dcera, poroučela si, aby jí otčím přinesl drahé rúcho a skvostný šperk, jakový žádné děvče v místě nemá.

„A čože mám tebe, moja diouka, doniesť jarmočnuo?“ – ptal se otec Popelušky.

,Jaj tatuška muoj, ja si nič inšieho nežiadam hiba to, čo vám o líco uděrí, keď horou puojdětě,“ – odpověděla skromná Popeluška.

„Nuž diouka moja, to sa ti muože stáť“ – řekl otec, ale macocha i Dora se jí vysmály, že je hloupá. – Otec šel tedy na ten jarmok, a když svoje řízení odbyl, koupil pro dobrou vůli a domácí pokoj pastorkyni, co si byla žádala, ač by to byl raději Popelušce byl dal. – Když se domů vracel, šel horou (lesem). V myšlénkách zamorený šel cestou, neohlížeje se ni vpravo ni vlevo, – až tu náhle vrazí do lískového keře a proutek lískový o líce mu zavadí.

Pomněv na svoji dcerušku, utrhl hranu oříšků, aby jí žádost vyplnil. – Když domů přišel, běžely mu dcery vstříc; Dora se hned ptala po jarmočném, ale Popeluška byla jen ráda, že má tatuška doma; ani si na žádost svoji už nevzpomněla, až když otec Doře drahé rúcho a šperk podával a jí hranu lieskouců; – s takovou radostí ji přijmula, jako by z ryzého zlata byla.

„Veru máš to vzácny dar!“ smály se jí macocha a sestra, ale Popeluška na ně nedbala a hránočku si za ňadra schovala. – Druhý den byl svátek a všickni lidé šli do kostela, jen Popeluška doma zůstat musela. Když macochu prosila, aby jí nějaké hábočky dala, aby také do kostela jít mohla, osopila se na ni: „Ci ty, hnusná tvár, Popelvár, by si do kostola sa opovážila ícť? – Doma zostaneš; tuto ti práca, a kým domu príděm, nach je to hotovuo,“ kázala macocha – a sesypavši popel s prosem, s věrtel toho Popelušce k přebírání uchystala.

Když odešli, šla Popeluška plačíc k studni pro vodu, aby se trochu obriadila, dokud by matka domů nepřišla. – Jak se do studně nahýbala, tu vypadla jí ze zaňadří hránočka oříšků a spadla do studně. – I vzkřikla uleknutá a o málo že za ní neskočila. – „Ach moja milá hránočka, vyjdiže mi von!“ – volala žalostně do studně, nahýbajíc se přes vroubení. Jak tak pláče a volá po ztraceném dárku, vylézá ze studně žabka; když až na okraj studně vylezla, na Popelušku se podívala a na studeň oříšek z huby položila. – „Ach, ty milá žabičko, moja sestřičko, či to mně ten (...)

(......)