Božena Němcová

SLOVENSKÉ POHÁDKY A POVĚSTI II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Sůl nad zlato

(Pohádka slovenská.)

 

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat, a údy mu již tak nevládaly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti královnou býti měla. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišla na rozum taková rada, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: „Dívky moje! Starý jsem, vidíte, a neznám, či dlouho ještě budu s vámi. Chci tedy ustanovit, kteráž vás po mé smrti královnou bude. Dříve mi ale povězte děti moje, jak mně která milujete.“ – „Nuž dcero nejstarší, pověz ty nejdříve, kterak miluješ otce svého?“ ptal se král, a k nejstarší se obrátil. – “Eh otec muoj, milší ste mi nad zlato!“ odpověděla dcera nejstarší, a pěkně otci ruku políbila. – „Dobrě, a ty dcero prostřední, jak ty otce svého miluješ?“ – obrátil se k prostřední dceři. – “ Jaj otče muoj sladký, já vás lúbím, jako tento muoj vjenok zelený!“ ujišťovala prostřední, a kolem otce se uvíjela. – „No dobrě; a ty dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda?“ – ptal se král nejmladší, již volali Maruška. – “Já tatuško vás lúbím, jako suol!“ odpověděla; tato a sladce na otce pohlédla. – “Oh ty nehodná, ty otca vjac nelúbíš, lež ako suol!“ rozkřikly se starší sestry. – “Jako suol!“ přisvědčila Maruška ještě jednou, a ještě libněji na otce pohlížela. – Král se ale na dceru náramně rozhněval, že ho má tak ráda jako sůl; takovou praobyčejnou sprostou věc, kterou každý má a mít může, a které si nikdo ani nevšímá. – „Jdi mi s očí, když si mne více nevážíš!“ rozkřikl se na Marušku. – „Až nastanou časy, kde bude lidem sůl vzácnější zlata a drahého kamení, pak se přihlas – a ty staneš se pak královnou!“ – Myslil král, že to nebude nikdy. – Maruška, zvyklá otce poslouchat, odešla na ta slova pryč, majíc oči plny slzí, a srdce plno žalu; – bylo jí to líto, že ji otec od sebe vyhnal, a že nepoznal, kterak ho ona neméně než sestry miluje. – Nevědouc kam se obrátit, dala se po vetru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. Tu najednou vidí stát v cestě starou babičku.

 –  Kde se vzala, tu se vzala. – Maruška ji pěkně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakanou, ptá se, proč plakala? – “Eh staruško, na čo že vám to buděm rozprávať, keď vy mi nemôžete spomocť“ – odpověděla Maruška.

„Jen ty mi to pověz děvojno (panno), snad ti budu vědět nějaké porady; kde jsou sedy, tam bývají védy  (kde jsou šediny, bývá i vědomosti, zkušenosti) pravila jí na to babička. – Maruška tedy babičce všecko pověděla, a na konec dodala s pláčem, že ona nechce byť královnou, ale si jen přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídat; neboť to byla taková múdra žena, „vestica“. – I vzala Marušku za ruku, a ptala se ji, jest-li by nebyla volna, dát se k ní do služby. Maruška řekla hned že ano, an neměla bez toho kde (...)

(......)