Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup třetí

VERUNKA. PŘEDEŠLÍ.

VERUNKA ( v smutečních šatech slušné a čisté, ale jednoduše oblečena; je na ní pozorovat městské způsoby; řeč její je nelíčená, ale odměřená, celá bytost pokojnější, ale v tvářích spíše příjemnějšího vzezření)

VŠICKNI (uleknuti couvnou)

(všickni najednou)

OTEC: Jakže! Diblík?

VÍT (radostně): Aj, Verunka!

MATKA: I ty můj dobrý bože!

VERUNKA (pokojně): Dobrý večer, kmotře Bartáku! (K ostatním.) Dobrý večer všem vespolek!

MATKA (skoro srdečně): I vítám tě, Verunko!

OTEC (nemoha se vzpamatovat) Cože? Vítáme? My – v našem statku? – Hledáš-li Pavla Bartákovic, mohla sis ho dát vyvolat!

VERUNKA: Kdybych to chtěla, byl by mne Pavel v mém domku našel; nemám však s ním co dělat – hledám vás, pantáto.

OTEC: Cože? Mne?

VERUNKA (skromně): Ráda bych s vámi něco mezi čtyrma očima vyjednala.

OTEC (v rozpacích): Není možná! – Nu, vždyť si to mohu pomyslit, a protož ti radím napřed, uspoř mně i sobě mrzutosti.

VERUNKA: Myšlénky nikdo vědět nemůže. A když vás jen o malé vyslechnutí žádám, když vám zjevím, že mi rady a pomoci rozšafného muže potřebí a že velebný pán to, který mne k vám, pantáto, posílá, – (přívětivě) tedy mne snad přece chvilčinku vyslechnete.

OTEC: Nu, když je to velebný pán, tedy spánembohem – ale – inu dobře – vy ostatní se tedy kliďte ven!

VÍT (k matce): Vidíte to, matko! Já bych tu ale raději zůstal.

MATKA: Ne, hochu, pojďme! Zatím doskočím sama k panu faráři a tam se s ním poradíme. (Pozdraví přívětivě Verunku a odejde s Vítem.)

OTEC: Nu, a co dál?

VERUNKA: Když se mé pozůstalosti ujmete, byla bych bez starosti a mohla bych pokojně s Pánembohem jít do světa.

OTEC (podiven): Jakže? Ty tu nechceš zůstat mezi námi?

VERUNKA (vrtí hlavou, jemné): Myslím, že tak bude nejlépe. Neokusila jsem tu v mém rodišti mnoho dobrého; nalezla jsem tu jen hněv a nenávist, kmotře Bartáku!

OTEC (v rozpacích): Nu, tak zle snad nebude. Byla jsi sice divoká a nezkrocená holka, za zlomyslnou tě ale nikdo nedržel, jenom tak za malou –

VERUNKA (s úsměvem): – čarodějnici? Není-li pravda, kmotře Bartáku?

OTEC (ji nepokojně prohlíží, pak se mimovolně usměje): Bůh mne trestej, skoro to věřím až dosavád!

VERUNKA (s úsměvem): Nu, tedy vám bude tím spíše vhod, když se odklidím. (Přísně.) Vidíte, pantáto, v naší krajině i nejrozšafnější lidé, třeba se neptali, zdali to zasloužím, tak tuze mne pomlouvají –

OTEC (patrně se přemáhaje): Nu, co se pomluvy dotyče, kdyby tu jen o to šlo, když já bych se o to zasadil, tak bych, myslím, hnedle všecko uvedl do pořádku.

VERUNKA (radostně): Jakže! Vy byste chtěl – vy sám, kmotře?

OTEC (pot si s čela stíraje): Inu, bylo by to jen mou povinností – povinností každého rozšafného člověka; neboť i největší tvůj odpůrce nesměl by se pravdě opřít a musel by ti dát svědectví, (s přemáháním, ale pevní) že jsi se na příklad v městě příkladně chovala, a že se na příklad kupec Fiala o tobě vyjádřil, že pracovitější a počestnější a bohabojnější děvče (...)

(......)