Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O pražském dláždění, módě a činži

Vyzdvihuju levý ukazováček do výše – pravý nemohu, vždyť musím přec pravou rukou tuhleto psát – a pravím: „Kolegové z ‚Národních‘, poděkujte Pánu Bohu vřele, co nejvřeleji, že mne zase máte. Neboť což je nyní hlavním úkolem českého žurnalisty? Je-liž to co jiného, než psát o pražském dláždění! A kdo je nejschopnější, nejzpůsobilejší psáti o dláždění tom? Zajisté ten, komu chůze dělá obtíže všeliké! A komu je dělá – he? Považuju se nyní za nejschopnějšího českého žurnalistu vůbec, a když to pro redakci není výhoda nemalá, tedy… (teď mne nenapadá honem co ‚tedy‘). Tak už jste se poděkovali Pánu Bohu? Dobře. Mohu sundat ukazováček zas ze vzduchu, beztoho se mně to špatně píše, když si levičkou nepřidržuju papír.“

Inu je to přec jen prach……ské dláždění, to pražské! Malebné je, to je pravda. Rozmanité, bohatě profilované, bizarní, groteskní, vše, co na světě jen chcete, ale myslím, že pro nás se nehodí, my že mu ještě nerozumíme. Neumíme po něm chodit, kroky a čas si náležitě roztržit. Jsem přec rodilý Pražan a sám to neumím. Mám např. dovoleno vyjít si denně na celou hodinu na procházku. Dobře. Ale než projdu údolím mezi dvěma pražskými dlaždičkami, uplyne půlhodina, a pak abych se tedy obrátil a šel zase domů.

Inu prachprach – atd.! Tadyhle jsem učinil výlet delší; z Betlémského náměstí celou Škořápkovou uličkou až na Uhelný trh. Zde jsou dlaždičky zvláště malebné; pomalu jsem se tedy jimi procházel a oči se pásly na jich pitoreskních, přerůzných formách. Vtom mne někdo volá jménem. „Pane N.! Pane N.!“ a vidím, jak mi dobrý známý můj, profesor, běží v ústrety. Podává mi radostně obě ruce, chvěly se mu zimničně, a oči se mu tetelily jakous nejistotou. „Konečně že tu vidím člověka! Prosím vás, kde to pro pánaboha jsem!? Domníval jsem se, že jsem někde poblíž Ferdinandovy třídy, šel jsem v myšlenkách zabrán a v roztržitosti své jsem nejspíš vyšel městskou branou docela ven. Najednou jsem se nalezl zde v té pusté krajině – kolem mne samá nebetyčná skála, nevidím nic než skály a nebe – dvě hodiny už bloudím sem tam a nemohu se dostat nikam, kde bych se orientoval. Pomozte mi odtud, prosím vás pro všechno!“ Laskavě jsem se na něho pousmál, vzal ho za ruku, dovedl ho znenáhla až na temeno nejbližší dlaždičky a ukázal mlčky prstem k straně jihovýchodní. „Jejejé – toť Platejs!“ zvolal profesor všecek překvapen, „teď už si budu směr pamatovat – díky!“ a běžel druhým svahem dlaždičky rychle dolů. Profesor je ženat, má čtyři děti – vrátil jsem ženě manžela, dětem otce. Byl jsem pohnut. Ale myslím si, kdyby tohleto vypravoval Rabelais, bude to as mnohý považovat prostě za pantagruelovsky obrovskou lež. Ovšem je u mne jinak – vždyť povídám, kde se to stalo.

Inu 3× prach – atd.! Člověk vidí např. nějakou extrapěknou dívčinu. Chce se ještě jednou a dobře na ni podívat – ano, jen kdyby nebyla zmizela už za nejbližší dlaždičkou – ohlížej se, jak chceš, více jí nespatříš! Ovšem je těch extrapěkných teď ještě (...)

(......)