Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Trochu vzpomínek na starou Prahu

Neračte se horšit, že plavu ve vzpomínkách. Přišla na mne zpovídavá – nevím, co to znamená…

Tentokráte je to velryba, jež něžným svým prstíčkem poškrábala moji obrovskou paměť (velryby mají místo ploutví ruce a na nich prsty). Ale ne ta nynější, „u Halánků“, nýbrž ta, která k nám zavítala hned r. 1838 a o které byla řeč před týdnem na tomto místě. Čtenář ten článek četl. Ale čtenář snad kroutil hlavou. Nedivím se mu – důkazy z tehdejších novin! Co všechno se dává do novin! Něco arci jiného, když současník svědčí! A já se tedy hlásím za současníka. Kladu levou ruku na srdce, zdvíhám pravou ruku k výši: „Tak jako že se nebe klene nade mnou, tak jistě byla r. 1838, nebo vůbec tenkráte někdy, v Praze, na Josefském plácku, velryba, a ukazovali ji za peníze v boudě. Přísahám (třikrát)!“ Tak, teď může být čtenář zcela jist: velryba tu byla.

Já jsem jí ovšem neviděl. Byl jsem ještě příliš malý, než aby byli kdykoli v té špetce času, která rodičům vybývala, mohli podniknout vandr od Hluboké cesty až k Josefskému plácku se mnou. A také snad rozhodovala stránka vychovatelská – nechtěli asi, abych trpěl pod zdrcujícím dojmem maličkosti své, aby v duši mé čisté zaklíčila černá závist, nepřátelství k mocným a velkým – no já zkrátka nevím. Ale slyšel jsem o té velrybě mluvit na všech stranách. Byla rozvlnila pražskou povídavost tak, že vlny šplíchaly až ku vzdáleným Hradčanům vzhůru. A že nelehly si ani po letech ještě. Snad stokrát, snad tisíckrát slyšel jsem o ní mluvit, myslil jsem na ni, zdálo se mi o ní, mluvil a bájil jsem o ní…

Hrome – teď si vzpomínám – vždyť já jsem si tenkráte předsevzal, až budu velký, že půjdu na velryby, že jich nachytám dvě nebo tři sta, dvakrát, třikrát tak velkých jako ta na Josefském plácku, a všechny že je přivedu do Prahy – vidíte, a zapomněl jsem pak jako na smrt! No – bude-li někdy ještě času!

Ale myslím, že ani ti velcí kolem mne, tam nahoře na Malé Straně, velryby tenkráte sami neviděli. Vždyť byla v Praze sotva tři měsíce – to nestačí na občana Malé Strany.

Ach – ty má milá, tichá, zlatá ty moje Malá Strano! Ty kolébko dumy, snů a podřímlosti měkké!

Malostraňák je, chcete-li, podivín, ale on je originál, je svůj, v myšlenkách i činech. Život němých ulic mysl jeho nevzruší, jeho procházky vedou ho vždycky jen do odlehlých končin, někam k oblíbené, houštím pozakryté lávce Mariánských sadů, někam na opuštěné hradby „za Kapucíny“, kde tak hlucho a ticho, někam za bránu kolem vojenského hřbitova a návrším pak nad Prahu vzhůru – skoro všude je tu sám, nikoho nepotká, s nikým nemluví, oko bloudí po vyhlídkách krásou svou až čárných – duše se šíří, myšlenky zrají, velké nějaké předsevzetí klíčí.

Např.: „Podíváš se přece jednou tedy zase na Staré Město!“ A vskutku – předsevzetí se tuží, opakuje se – pojednou nadešel okamžik rozhodný, neodolatelný, a Malostraňák jde! Sestoupí až k hranicím své čtvrti, přejde Kamenným mostem, Karlovou ulicí, náměstím, ulicí Celetnou, (...)

(......)