Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Jednou v sobotu, kdy Marion chodila dříve z kanceláře, vyletěli z vyprahlého města rovnou do lesů a v hostinské zahradě bohaté villegiatury posadili se pod husté kaštany. Mohl jí toho dne vypravovati jakési novinky z osady.

Mluvil jsem s Pavlem Konrádem.

Nosí ještě květiny do vázy?

Střídáme se tu a tam – na tvoji památku.

Už znáš jeho tajemství?

Tušil jsem je od počátku, nepřekvapilo mě. Ale musím se ti předem přiznati k něčemu. Sáhl jsem ještě jednou po barvách. Chtěl jsem míti také pro sebe hmotnou upomínku na gartenlaube a tvůj malý ráj. Malý obrázek jen. Tvou sluneční lázeň v té idylické díře. Jak mi to napadlo, tak jsem se do toho pustil. Ukáži ti jednou skicák plný detailů; najdeš v něm stolek s kyticí, vybral jsem si ty zvonky, besídku a smrk, zeď s řeřichou, kout užovčin, dvířka; sebe také v něm najdeš v různých pozicích, uhodl-li jsem všecko správně, nevím ovšem. Normální obrázek s takovými detaily byl by ovšem kýč. Tak jsem to všecko rozložil a znova spojil po svém, trochu kubisticky. Není to ovšem nic světoborného. Ale dělá mi to velikou radost. Je to obrázek ze samého slunce, a mně aspoň dává iluzi skutečnosti, kterou jsem si musil ovšem částečně domysliti… A tak jednou odpoledne, když jsem jej již dodělával, rozezpívaly se venku na dvoře Pavlovy housle. Nerozumím hudbě a nevěřím, že jí netřeba odborně rozuměti, máme-li ji úplně pochopiti. Mám rád tu a tam prostou hudbu, ale hudba symfonická například je mi docela cizí. Mám snad také nějaké námitky proti její iracionální povaze, která tak často podporuje lidské bludy a neřestné sklony; tím ovšem myslím například mystiku. Ale Pavlovy housle zněly mi jako dlouhá, smutná píseň milostná, měkká a téměř dívčí, a doprovázely mě při práci věrně, jako by věděly, co dělám: maloval jsem právě iluzi tvé nahoty. A pak přišel tiše sám, nevím, zda náhodou, nebo věděl-li, že tu maluji, a dlouho se mlčky díval na drobné korektury, o které jsem se tu a tam ještě pokoušel. Konečně řekl:

Takové malování je jako hudba. Jenže je konkrétnější.

Jsou také malíři, odpověděl jsem, kteří chtějí malovat abstraktně. Jsou na omylu, myslím.

A já si myslím, řekl zase Pavel, že právě to konkrétní nejvíce pobádá a blaží malíře při práci. Nemám rád realistických obrazů, dobrá fotografie je zajímavější, ale musí to býti velice krásné, vyjadřuje-li malíř svůj sen nebo svou iluzi o něčem konkrétním, co ho upoutalo, co miluje, snad vášnivě miluje. Tak tys tu asi letos maloval. Jak ti závidím! Škoda, že jsem neviděl také ten portrét.

Uvidíš jej příštího roku v podzimním Salóně, řekl jsem. Prozatím je tajemstvím. Chci jej opravdu za rok vystaviti, Marion, s tvým dovolením ovšem. Na rozloučenou s uměním. Měl bych to snad učiniti již letos, ale cosi… osobního mi v tom vadí…

Závidím ti, opakoval Pavel. Moje hudba, moje sny a iluze jsou jen pára, dodal tiše, smutná pára, bolestně smutná…

Obrázek byl hotov, odložil jsem štětce s barvami, vstal jsem. Cosi energického do mne vjelo. Má mě (...)

(......)