Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

Zlatý den zářijový tane nad vrchy a vlnovka řeky vrhá stříbrné blesky. Po několika deštivých dnech z konce srpna zazářila pozdní pohoda letní jako sváteční stůl s rozkošnými pokrmy na vyleštěných mísách.

Je neděle a Marion se Silvou leží na stráni pod košatým dubem; mají odtud široký rozhled na hluboké koryto řeky i protější srázy a kopce, kučeravé tu a tam zelení přezrálou již, ale ještě neunavenou.

Vyjely si na celý den, navštívily v chatě u vody dobrého trampa Frejku, pojedly u něho z napytlačených ryb, zásobily ho cigaretami a po srázné stezce vylezly pak sem na stráň.

Jako dvé praporů světlých, stažených ze žerdí, vlají na zeleni. Ale jejich dvé srdcí zpívá v nestejné poloze. Marion chtěla by býti veselá, ale Silva, jindy koník řehotavý, truchlí. Už dlouho potácí se bez řádného partnera, nespokojena s otroctvím ve zpupné kanceláři i s prázdnotou ve svém srdci. Chtěla by si uleviti, ale cítí, že Marion by raději zpívala.

Obloha nad nimi je hluboce modrá.

Řekni mi: máš ho ráda?

Líbí se mi, je hodný, vzpomínám si naň často, není-li přítomen, chtěla bych někdy už, aby byl smělejší.

Víš, co je láska?

Co je láska? zeptala se Marion, poněvadž si vzpomněla na tlustý notes Jindrův.

Víš, děvče, četla jsem o tom již tolik, ale rady si přece nevím. A nemysli, že jen v románech. Naopak. V románech je vždycky jakási nespolehlivá fantazie. Vyvolají obyčejně iluzi, kterou pak život musí rozprášit. Bylo to moc fajn, když jsme s Alfrédem ujeli. Promarnili jsme malé jmění. Ale tehdy mě to těšilo. Byli jsme jako ve víru krásných věcí. Milovali jsme se snad každý den. Ale kdybych to měla všecko věrně popsat, nebylo by to přece jako v románech. Začali by to čísti a nechali by toho, protože by to byla povídačka tisíckrát napsaná, tisíckrát slyšená, tisíckrát prožitá. A vidíš, bylo to takové, teď, když se na to zdálky dívám, bylo to takové. Bylo to potisícáté prožito a potisícáté to zapadlo, zbyla jen taková suchá vzpomínka, jako protěž v knize. Ale já nechci jen vzpomínat, jsem mladá, na to mám dost času, až mi bude šedesát… Ale už jsem zas v tom. Počkej! O čem jsme začaly? Co je láska. V učených knihách moc jsem o tom četla. Byla jsem jako divá po nich. Ale zdálo se mi, že všude jen dávají člověku kousek pravdy. Po troškách si z toho vybíráš pro vlastní život a nikdy nejsi hotova. Zamilovaný člověk je prý erotizován, to asi jako že jeho pohlavní buňky jsou druhou osobou pobouřeny, a dostane chuť se s ní pomilovat. Ale to přece samo není láska. Mužští jsou většinou ochotni pomilovat se s každou druhou ženskou, je-li k tomu vhodná příležitost, ale neříkají tomu láska, ani přitom o lásce nemluví. A mnohá ženská je také taková. To je horší, duchaprázdnější než psí svatba. Tomu rozumím, že zamilovaný člověk je tedy erotizován tím, do koho se zamiloval, bez touhy po milování nedovedeme si přece lásku představit, četla jsem kdesi, že platónská láska je unding, zmetek, a jinde, že domnělá láska bez smyslnosti je strašidlo bez masa a (...)

(......)