Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Pohoda jim přála, lidé, potkávajíce se, říkali si s úsměvem: Dnes je jako na jaře, a Jindra, když spatřil vycházeti Marion ze známého domu, vsál do sebe mocný doušek prozářeného vzduchu, a zbaven rázem tísně a neklidu, pocítil jarní radost i ve svém srdci, mozku, v celém osvobozeném těle.

Přišla prostě a vesele, snad o stupínek veseleji než jindy, stiskla mu kamarádsky ruku a hned se zeptala:

Kam půjdeme? Hladova nejsem.

Měla na sobě dlouhý světlý kabát drobného vzorku hnědého a červeného, v levé chlopni tmavočervenou růži umělou a malý hnědý klobouček, na jejím obličeji poznal, že mu věnovala jemnou a pozornou péči, a drobná kštice tmavá, unikající z lehkého vězení, prozrazovala mírnou ondulaci. Jindra, který si umínil, že ve věci svého osudu zachová se dnes zcela pasivně a zaujme vyčkávací stanovisko, zapomněl před jejím zjevem zdrželivě vábným na všecky obavy i sny. V této chvíli byl by považoval již za nevýslovné štěstí, kdyby byl mohl jen přitisknouti ji k sobě a políbiti na malé místečko nahé na jejím krku. Vonělo jistě čistou květinou letní, a styk jeho tváře s drobnými vlásky šíje byl by ho zaplavil sladkou vlnou elektrickou.

Víš co, dodala, půjdeme pěšky na Terasy, povím ti nějaké zajímavosti, zpět pojedeme tramvají a večer… No, to si ještě řekneme.

Jindrovi se zdálo, že se chopila otěží.

Tvoje nemoc?

Nu, lekla jsem se zpočátku trochu, byla jsem hrozně malátná a deprimovaná, přišla mi zároveň obvyklá potíž ženská, ale byla to jen silnější angína, tak jsem se skoro celý týden povalovala, pila jsem jakýsi lektvar, čaj s citrónem, polykala jsem anginolky na vlastní odpovědnost, četla, vzpomínala jsem na tebe… a hrozně se mi, Jindro, stýskalo po gartenlaube…

Chceš-li, pojedeme tam na neděli.

Ach, to by nebylo již to. Jistě je tam vlhko, chladno a smutno. Gartenlaube bude asi už posypaná mrtvým listím. Bylo by mi tam teskno.

Dovedeš plakat?

A jak! Nepřej si to!

Nepřeji toho tobě. Ženy jsou krásné, když se usmívají nebo pláčou. Ale když se zlobí nebo vztekají, jsou velice, velice ošklivé. A všecky.

Sobče!

Neříkám to přece jen ve svém, mužském zájmu.

Známe to. Et maintenant j’en ai long a te conter d’un vieux singe, notre médecin. Už ti věřím to s tím mozečkem…

Vypravovala, jak pochodila u pokladničního lékaře. A hned pak dále:

Byla u nás teta, ta jízlivá klepna, víš, ne ta hodná, co odchovává děti paní spisovatelce Schumannové, má dceru v ústřední kanceláři Dělovky, je to energická holka, dost chytrá, ale nemáme se rády, má protivné názory v některých věcech, zkrátka paďourka, no. Blíží se Vánoce. Pan personální ředitel, je to náramně velký pán, ale my bychom do něho ani nekopli, viď, poslal sekretářku po kancelářích, která slečna chtěla by doma šíti na nadílku pro chudé děti. Holky mají dvojitou frekvenci, jsou večer utahané, naříkají si, že nemohou si nic přečíst, nic ušít na sebe, ale všecky se hlásily, pan personální ředitel je všemohoucí pán, jen ta moje sestřenice řekla, že nemá kdy. (...)

(......)