Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Když se Jindra ráno probudil velmi brzy, vyběhl rovnou před srub a rozhlížel se zpytavě po obloze. Takový strach měl, aby dnes nepršelo. Ale obloha třpytila se všude stejnou čistotou a syrové jitro, jakoby polité mátovou silicí, dráždilo čivy svěžestí a rosou, ptáci marně kropili krátkými tóny to zvláštní, hluboké ticho ranní, které se podobá chladné tekutině, a zdola klokotal potok zvučnou, nekonečnou vlnovkou.

Konrádi ještě spali. Jindra cítil potřebu se zaměstnávati. Umyl se tedy, přioblékl se a jal se rozdělávati ohník, aby uvařil kávu. Pavel, který se probudil ve svou chvíli, našel ho sedícího s lulkou na kameni u ohně a zadívaného do plamenů. Vyměnili tiše několik obyčejných slov, ale oběma se zdálo, že v té jitřní čistotě zelené úžlabiny uzavřené jsou to slova nového ražení a tajemné vřelosti. Pavel položil ruku na Jindrovo rameno a zahleděl se s ním do ohně. Jakési pohnutí vzácné, mimo veškeru všednost, chvělo se jim v nervech. Zeleným ostrovem pluli po tichém, nekonečném moři času, špinavá společnost se svými předsudky a zločiny byla kdesi daleko, cítili se z ní oproštěni ve všech svých čistých citech, myšlenkách i smyslových vjemech, dvé svobodných lidí, kteří králům i žurnalistům mohou plivnouti do tváře, ale cítili se oproštěni nikoli sebeklamem domýšlivých libomudrců, přežvykujících idealistické fantazie, jako to činily děti minulých generací s nasládlým cumlem, nýbrž jako věrní pozemšťané, spolehnutí na zákony skutečnosti, uniklí na okamžik z okovů její zablácené chvíle, zardělí přírodním vzduchem a shora se usmívající marnému třeštění zločinců, zachvácených panikou – ale přitom připoutaní nejvnitřnějšími pouty k době a nejpalčivější touhou k životu. A v tomto ranním okamžiku, zapomínajíce na všecko, jako dvé mírných savců hladem probuzených ze spánku a vyvedených z doupěte, naslouchali jen hlasu svého jemného pudu, hlasu své touhy: jeden s bázní a nadějí, s jasnou, živou vidinou před sebou, druhý, Pavel, s neurčitým očekáváním čehosi nepochopitelného, ale konkrétního…

Když Pavel zakrátko dal spadnouti své ruce z Jindrova ramene, měl chuť nahlas si povzdechnouti: Šťastný člověče! Ale neřekl nic, ba lekl se, že mu to napadlo. A šli se nasnídat.

Na dostaveníčko se Jindra oholil, vlezl do čisté košile z nahnědlého popelínu s měkkým límcem a hnědou vázankou, navlékl si turistické kalhoty a kamaše, ohmatal si lýtka, neměknou-li, a prostovlasý, s velkým skicákem, vydal se na cestu podle potoka. Bylo k osmé hodině a polovina úžlabiny svítila již letním jasem.

Copak teď dělá? Nezapomněla? Co dělala asi včera? Vzpomněla si? Jak bude asi naladěna? Jak se bude tvářiti? Chladně? Vesele? Bude krásná dnes? Je dojemnější, je-li méně hezká. A což, řekne-li mi, že dnes nemůže? Neonemocněla třeba? Nerozmyslela si to snad?

V Jindrově hlavě tančily otázky dětinsky nezkrotný kvapík, třebaže šel pomalu, jako by zbaběle oddaloval ránu, která ho očekává. A nakonec, aby se obrnil proti zklamání, jal se vypočítávati všecky (...)

(......)