Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Úterý, středa, čtvrtek, pátek.

Den ze dne chodí Jindra brzy zrána na dlouhé procházky. Kromě jejího portrétu nechce se mu do práce. Kromě ní netouží po společnosti. Vzpomíná si na dvé let, která strávil v horách s dřevorubci a pastevci. Tehdy nesnil ještě a netoužil. Žil prostě, téměř jako živočich mezi živočichy, a jeho kulturní vědomí projevovalo se jen obrazy. Tehdy dny byly ještě dlouhé, život bylo možno kdykoli zastaviti na příjemném místě, neprchal ještě nezadržitelně ke konečné propasti. Je tomu dávno již. Patnáct let. Zarostlý, potřísněný hlínou, travou, pryskyřicí i krví na těle i na chudých šatech obnošených, obědvával na pařezech a kmenech s drsnými lidmi, na něž nikdy nezevloval nečinně. Chtělo se mu splynouti s přírodou, až se styděl za svůj lidský oblek, který se mu zdál špinavou skvrnou civilizační na zeleni lesních hlubin. S tichým obdivem miloval zvířata a rostliny. A drobné pletky milostné a mrzutosti s všedními lidmi trousily se jen jako světlá nebo tmavá oblaka neškodná po pokojném blankytu jeho nebes. Jak se od té doby všecko změnilo! Zcivilizoval se opět. Prožil román jako dlouhý, trýznivý sen, v němž nesmyslná vášeň střídá se s ošklivostí a po němž je hlava těžká a svědomí zneklidněno jako po alkoholických běsích. A pak, pomalu, zpočátku toliko pudem veden, později s horečnou zvídavostí člověka, jenž považuje za věc svého života odpověď na otázku, kterou mu neodbytně dává celá struktura jeho bytosti, třebaže tisíciletí s ní již marně zápasila, jal se řešiti v přítomnosti duchů starých i nových strašlivou křížovku lásky. A když byl s tím hotov, dík především tomu, že se nikdy nebál hleděti do tváře pravé skutečnosti a miloval žháře v říši pověr, a prost předsudků a brýlí mámení povznesl své sexuální vědomí k výši dnes dosažitelné, octl se na dlažbě měst jako tvor spadlý z měsíční krajiny. Bloudil, hledal, toužil, a dny, měsíce, léta řítily se mu přes hlavu jako vichr, unášející suché listí. Zbude z toho jen passio melancholica? A tu konečně mihla se mimo něj a zmizela zase Marion. Tehdy ho ještě neerotizovala. Snad se mu ještě ani opravdu nelíbila. Ale cosi niterného na ní poutalo ho k této mlčelivé a plaché dívce. Hodiny byl by býval mohl pozorovati bez únavy zdrželivou hru svalů v jejím bledém obličeji a mihotání hvězd v jejích tmavých očích. Kdo je si ostatně přesně vědom toho, které struny fetišistického komplexu milostného zazněly v něm nejdříve a vyvolaly osudný svod? A nyní tedy, den ze dne více erotizován tímto kmenem plodonosným, jenž nepřibližuje se mu ani neuniká, den ze dne žádostivější vniknouti do tajemného labyrintu její bytosti, jejž by raději pronikl než její tělo, kdyby přírodě nebyl tak cizí výmysl dualismu, nyní stojí tedy před pokusem přivésti ke kýžené platnosti teoretické poznání, aniž ví, stačí-li k tomu jeho síly a její schopnosti…

Jsem obyčejná holka, řekla minule, když se jí zdálo, že selhává před jeho kultivovaností.

To prozatím nevím, odpověděl s úsměvem. Máš touhy, (...)

(......)