Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Miliardami třpytících se slzí poseto bylo zelené jitro po krátké bouřce, která v noci z pátku na sobotu přeletěla kraj a napojila všecko občerstvujícími doušky. Nebesa, unavena dlouhou pohodou, zaplakala si v noci předstíraným žalem, osvěžila si horké tváře, a slunce objevilo se teď mezi stromy vzdálených lesů jako veliká radost, která za chvíli vypije všecky slzy a všem věcem živým i zdánlivě neživým dá pocítiti laskavost života.

Po zvlhlé pěšině lezli slimáci s domečkem i bez domečku, a Marion nemohla klidně kráčeti, poněvadž se bála, že na některého šlápne. A to by bylo strašlivé, už tím křehce praskajícím zvukem ničivým zpod střevíce! Myšlenky i slova těkaly jim z předmětu na předmět, mluvili téměř jen o přírodě. Kráčel za ní, poněvadž buď jen pěšina byla schůdná nebo tráva podle ní příliš mokrá. Ale mohl takto jíti velmi dlouho: neunavovalo ho hleděti na její nahé nohy nad krátkými punčoškami a nahé paže, které neodpadávaly od oblých ramen, ale byly s nimi organicky spojeny jako zavřená křídla. A vůbec celý zjev přes bujnou pozemskost svou vznášel se před ním v tom rozjásaném jitru jako poetické tajemství, jež možno stále pozorovati a zkoumati, a přece zůstává nové a tajemné. Byla ustrojena poněkud nedělně, do lehkého kostýmu z plavého šantungu, jehož kabátek nesla na ruce a jehož živůtek bez rukávů poset byl kvítky drobnými a živě pestrými. Bez klobouku se svou hnědou chocholkou podobala se zase cizokrajnému ptáku na vysokých nohou.

Rozhovořili se teprve v alejích obory. Vypravovala všední román z kanceláře. Ženatý prokurista, vášnivý bibliofil, a jeho stenotypistka, vášnivá čtenářka. V prokuristově domácnosti hloupá saň, doma u stenotypistky malé děti a chudoba. Sblížili se přátelsky, poněvadž nebyli si navzájem protivní.

Líbili se mi, slušelo jim to a byli inteligentní, dodala Marion zcela prostě, a Jindra byl tím jaksi potěšen; bylo zřejmo, že z ní nemluví nějaká literatura, nýbrž zdravé cítění ženy aspoň poněkud již oproštěné z hlupoty, třídními zájemci uměle udržované moralínovými injekcemi. Zasmál se vesele:

A pak z toho byl ovšem poměr?

Ano, naneštěstí. Dala si pomoci právě v den, kdy prokurista byl zatčen pro účast v benzínové aféře. Víš ještě, oč tehdy běželo?

Nepamatuji se již. A je to lhostejné. To jsou senzační sousta pouze pro žurnalisty a politiky ze řemesla. Pro mne jsou to jen nezbytné bubliny z jednoho kompaktního a souvislého bahna.

No, prokurista chtěl si zkrátka jen snadno a rychle pomoci, ne z nějakých nesnází, těch neměl, byl to člověk a úředník jinak velmi svědomitý, ale k větším penězům, po jakých všickni tu a tam zatoužíme… že jo? Nevyplatilo se mu to, měl ostudu a přišel o místo, a ta dívka neměla také štěstí, poležela si dlouho a je prý nadosmrti mrzák. A jejich poměr té pohromy nevydržel. Proč jen nezůstali pouhými přáteli?

Tuhle otázku pocítil Jindra jako ostruhu ve slabinách. Zazdálo se mu dokonce, že nebyla dána bez úmyslu. Vyhrkl energicky:

Protože nemohli!

Comment! Proč (...)

(......)