Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Nikoli oblaka, ale souvislá, hustá, nepřetržitá šeď oblohy vydala rosu. Rozpršelo se. Celou sobotu a neděli chvěla se a šuměla úžlabina pod nebeskou palbou prudší nebo mírnější, ale neustávající. Zvlhlo poslední zrnko písku schované pod kamenem a miliardy svítících krůpějí splývaly stále znova v dlouhé praménky po šikmých ploškách všech věcí. Tu a tam tvořily se malé strže na divokých svazích, zkalený potok valil se nadutě a hučel.

V opuštěné gartenlaube objevila se jasná kalužina uprostřed písku a po zďobané půdě poskakovalo rozšafně tré buclatých ropušek mladých, umytých a sytých; jejich plazivý nepřítel, rozmrzen na špatné počasí, dřímal sice v díře pod kamením, ale, života bído, dny jejich byly stejně sečteny asi v tomto sídle a lovišti starého hada se zlatou korunkou. Také gartenlaube byla umyta a osvěžena po dlouhém žáru, a šlahouny řeřich visely těžce po zdech, plné květů a kapek. V hlubokém tichu jednotvárně šumícím byla jakoby navždy smazána vzpomínka na slunné dny a jejich ruch.

Ve srubech a chatách vařili si prosté věci na lihových aparátech, váleli se jako vězňové bez dozoru, četli nebo hráli v karty. Jiní leželi na znaku, hleděli k prkennému stropu a přežvykovali sousta života po jejich smutnější stránce.

U Konradů byl Jindra sám nahoře se Stařečkem. Stařeček dřímal a Jindra natažen civěl vzhůru. V sobotu uvítal dešť jako žádoucí změnu a příležitost k střízlivému přehledu minulých dnů, ale beznadějná neděle zaplavila ho pomalu svou melancholií.

Obraz je hotov. Co bude nyní?

Tak to začalo. A poněvadž v jeho poměru k Marion nebylo jediné otázky jasně zodpověditelné, kromě toho, že ji miluje, a poněvadž pršelo, pršelo, a jemu chyběla odvaha jíti za ní k Šerifovi, počal se Jindra hněvati na celý svět. Byl netrpěliv a lál životu, dnes tak zkaženému, že ani po čtrnácti dnech přátelského styku nemůže si dvé lidí upřímně vyjeviti navzájem představy o citech, které je svádějí. Zdálo-li se mu zpočátku, že jejich poměr nabývá přese vše vřelosti, viděl teď, že v minulých dnech sám nestal se se zřetelem k němu výmluvnějším a Marion sdílnější. Obraz je hotov. Svolí Marion k dalším schůzkám? Jak jí to nabídne? Cítil předem, jak bude nemotorný a s jakým chvěním vnitřním bude se plížiti kolem této horké kaše. Odmítne-li, bude konec všemu, přestanou i tyto dny křehkého vznícení a něžných snů. Dejme tomu však, že tyto schůzky prozatím potrvají v té neb oné podobě, vždyť si na ně zvykli, žijí tu v izolovaném prostředí, je to forma, která ještě nic neznamená. Ale za čtrnáct dní odjede Marion do města, do práce, budou se i pak ještě scházeti nejen náhodou? To už by pak přece jen znamenalo jakýsi poměr, to by pak byla naděje. Bude Marion chtíti ji živiti? Ze všech koutů šeré sednice vylézají černí pavouci obav. A Jindra hladoví po ženské něze, a té něhy je všude na světě tolik, zdarma i za peníze, ale právě ta něha, kterou ty hledáš pro svoje ruce, ústa, oči, nervy, ta nebyla k nalezení a nyní náhle, vtělena před tebou do (...)

(......)