Stanislav K. Neumann

ZLATÝ OBLAK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Symfonie ze žluté, hnědé a zelené, pokropená tu a tam nadechlým ruměncem. Postava bez dekoltáže, přeříznutá nehluboko pod boky, objímá pravicí koš s jablky a levicí, opřenou loktem o strom, podpírá si lehce hlavu. Pevná kostra obrazu, prozrazující malíře prošlého kubistickou kázní, je utajena pod oblostmi zralých plodů: boků, břicha, ňader, ramen, tváře i – jablek v proutěném koši. A obě ruce se štíhlými prsty jsou podivné květy, organicky zakotvené a přece dýšící jakousi samostatnou existencí okrašlující postavu, která vynořuje se z hlubokého pozadí zeleného jako ze stinné štěpnice. Kdybys mohl přejíti toto plátno mimochodem, pomíjeje tvář, snad bys odnášel si dojem čehosi přísného a skoupého v kompozici a barvě, čehosi nadaného odříkavým životem ploch a valérů, jejž může zhodnotiti jen informovaný odborník; poněvadž však obličej nedá ti přejíti mimochodem, a ty se zastavíš ze zájmu čistě lidského, snad povšimneš si pozorněji, až zbádáš kouzlo tváře, i ostatního a budeš náhle jat neočekávaným: jednak smyslností tam, kdes jí neočekával, jednak podivuhodnými kontrasty, kterých v prvním okamžiku neviděls.

Ale stanuls, protože tvář té ženy tě zadržela jako nenadálý výhled do kouzelného kraje. Tmavé oči, poněkud zapadlé, jsou rozšířeny tichou a plachou radostí, jakou poskytuje náhlé, uměle nevyvolané opojení šťastnými vteřinami. Není to jen radost z požitku, jaký nám připravují naše smysly; ty oči vlhce svítící vypravují pohádku krve a nervů, roznícených lahodnou myšlenkou. Někdo nám znenadání stiskl ruku na znamení vděčného souhlasu. Někdo nás přátelsky pohladil po vlasech. Nejsme sami. A tento jeden, i kdyby zůstal navždy jen jeden, představuje legion stejných, roztroušených po celém světě, i když jich nikdy nepoznáme. Nejsme sami. Máme přítele. Můžeme mu slíbiti věrnost za věrnost. Soudruhu, poněvadž jsme si stiskli ruce, nikoli pro pokoutní dorozumění k frivolní noci, nýbrž z vůle k pouti lásky a přátelství, život je krásnější a lepší, a co počalo souzvukem čistých zájmů, může býti korunováno i souzvukem milujících se těl! Poznala jsem chuť přátelství. Jaké teplo! Poznám blouznivý var krve. Jsem mladá. Neslibuji nic. Ale na mé přátelství se spolehni a nezraď ho! Je vzácné: jdi mimo ně po špičkách.

Tak hovoří ty tmavé oči, podmalované lehkým stínem slézovým, a zvnitřku prosvěcují celý obličej z nahnědlé žluti, připomínající pleť javanskou s maličkými ruměnci. Něha snoubí se na něm přitom s jakousi mladou rozmarností, a jejich přírodní svazek je tajemstvím úsměvu, bloudícího kolem růžové rány úst se silnými rty. Ký div, jsi-li pak zvědav, k jakému tělu náleží tato tvář! Sklouzáš zrakem po hrdle a ramenech, po ňadrech, trupu a bocích, a teprve pak překvapen pochopíš, proč tento obraz je Civilní Pomona. Ovoce! Ano, ovoce, smyslné ovoce pod poddajnou látkou neprůhlednou a neprůsvitnou, a přece nemohoucí nic utajiti. Proč sis vzpomněl na muzeální mramor Venuše, poskvrněný horoucností neznámého mladíka? Chtěl bys přitisknouti (...)

(......)