Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O VZNEŠENÝCH.

Tichá jest tůň mého moře: kdo by uhodl, že v sobě skrývá hejno žertovných stvůr! 

Neochvějná jest moje hloubka: ale třpytí se plovoucími hádankami a výsměchy. 

Vznešeného člověka zřel jsem dnes, slavnostního, kajícníka ducha:

Ó, jak se má duše smála jeho ohyzdnosti! 

S hrudí vzedmutou a jako ti, kdož vtahují dech: tak tu stál ten vznešený, a mlčel. 

Byl ověšen ohyzdnými pravdami, svou loveckou to kořistí, a vyšňořen rozedranými šaty; též mnoho trnů na něm viselo, – růží však jsem ještě neviděl. 

Ještě se nenaučil smíchu a kráse. Chmurně se tento lovec vracel z lesa poznání.

Vracel se ze zápasu s lítou zvěří: ale i z jeho vážnosti ještě vyzírá divoké zvíře – nepřemožené! 

Stojí tu stále ještě jako tygr před skokem; nemám však rád těchto napjatých duší, odporní jsou mé chuti všichni ti, kteří se takto stáhli do svého úkrytu. 

A vy mi pravíte, přátelé, že se nelze hádati o chuť a chutnání? Ale všechen život jest hádkou o chuť a chutnání! 

Chuť: toť závaží a spolu miska váhy i ten, kdo váží; a běda všemu živoucímu, co by chtělo žiti bez hádky o závaží a misku váhy a o ty, kteří váží! 

Kdyby se tento vznešený nabažil své vznešenosti: to by teprve byl vznik jeho krásy, – a pak teprve bych jej chutnal a nalézal chutným.

A teprve, až se sám od sebe odvrátí, přeskočí přes svůj vlastní stín – a věru! vskočí do svého slunce.

Příliš dlouho seděl v stínu; pobledly tváře kajícníkovi ducha; skoro zemřel hlady pro samé očekávání.

Pohrdání má ještě v oku; a na rtech se mu tají hnus. Ted sice odpočívá, jeho odpočinek si však ještě nelehl na slunce.

Měl by si vésti jako býk; a jeho štěstí by mělo páchnout zemí, ne opovrhováním zemí.

Rád bych ho viděl bělostným býkem, kterak se šupotem a řvaním kráčí před rádlem: a i jeho řev by měl velebiti vše pozemské!

Tmavá je posud jeho tvář; stín ruky na něm hraje. Zastíněn je posud smysl jeho oka. 

Jeho skutek sám ho ještě zastiňuje: ruka zatemňuje jednajícího. Ještě nepřemohl svého skutku. 

Miluji sice na něm býčí šíj: ale teď bych na něm rád (...)

(......)