Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VĚŠTEC.

 

„– i viděl jsem, kterak veliká truchlivost padá na lidi. Nejlepší z nich se nabažili svého konání. 

Nauka vzešla, víra běžela vedle ní: ‚Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!‘

A se všech pahorků se ozývalo: ‚Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!‘

Ano, sklidili jsme žeň: ale proč nám všechny plody shnily a zhnědly? Co spadlo v poslední noci se zlého měsíce?

Marna byla všechna práce, v jed zkyslo naše víno, zlý pohled nám pole a srdce spálil do žlutá.

Vyschli jsme všichni; a padá-li na nás oheň, práší se z nás jako z popelu: – ba unavili jsme i oheň sám.

Všechny studny nám vyprahly, i moře se stáhlo. Všechna dna se trhají, ale hloubka nepohlcuje!

‚Ach, kde je ještě moře, kde by bylo lze utonout‘: tak zní náš nářek – zní do dálky přes ploché bařiny.

Věru, i k umírání jsme příliš zemdleli; teď bdíme ještě a živoříme v umrlčích komorách!“

 

Tak slyšel Zarathustra kázati věštce; a jeho věštba mu šla k srdci a proměnila jej. Chodil smutně a mdlý; a stal se podoben těm, o nichž kázal věštec.

Věru, tak pravil svým žákům: maličko, a přijde ten dlouhý soumrak. Ach, kterak své světlo zachráním a zanesu na druhou stranu!

Aby se mi neudusilo v té truchlivosti! Vždyť má býti světlem pro vzdálenější světy, ba pro noci nejvzdálenější!

S tímto smutkem v srdci obcházel Zarathustra; a po tři dni nejedl a nepil, neměl klidu a pozbyl řeči. Posléze se stalo, že upadl v hluboký spánek. Jeho žáci pak sedávali kol něho, bdíce po dlouhé noci, a čekali v starostech, procitne-li a pro-mluví-li zas a vyhojí-li se z truchlivosti.

A toto jest řeč, kterou Zarathustra promluvil, když se probral ze spánku; a jeho hlas nesl se k jeho žákům jako z daleké dálky:

„Vyslechněte mi sen, jejž jsem snil, přátelé moji, a pomozte mi hádati jeho smysl! 

Je mi posud hádankou onen sen; jeho smysl je v něm stajen a chycen a ještě se nad ním nevznáší na volných perutech. 

Všeho života jsem se odřekl, tak jsem snil. Ponocným a hrobařem jsem se stal, tam na osamělém horském hradě smrti. 

Tam nahoře jsem střežil jeho rakve: chmurná klenutí byla tam naplněna těmito znameními vítězství. Ze skleněných rakví zíral na mne přemožený život. 

Vdechoval jsem vůni zaprášených věčností: dusně a zaprášeně ležela má duše. A kdo že by tam byl mohl svou duši vyvětrati! 

Jas půlnoci byl stále kol mne, vedle ní se krčila samota; do třetice pak hrobově chroptící ticho, nejděsnější z mých přátel. 

Klíče jsem u sebe měl, nejrezavější všech klíčů; a dovedl jsem jimi zotvírati nejvrzavější všech bran. 

Jako zahořklé zlobné zakrákorání, tak běžel dlouhými síněmi zvuk, když veřeje brány se zvedaly: skuhravě skřehotal tento pták, nerad se dával burcovati. 

Ale hroznější bylo a těsněji mi to zadrhlo srdce, když kolem kol zase nastalo bezeslové ticho a já seděl sám v tom potutelném mlčení.

Tak mi ucházel a plížil se čas, čas-li ještě byl: což vím já! Posléze však stalo se to, co mne probudilo.

Třikráte udeřily údery do brány, jako (...)

(......)