Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O VYKOUPENÍ.

Když Zarathustra šel jednoho dne přes velký most, obklopili ho mrzáci a žebráci, a hrbáček promluvil k němu takto: 

„Hleď, Zarathustro! I lid se od tebe učí a nabývá víry v tvou nauku: ale k tomu, aby ti cele uvěřil, jest jednoho třeba – jest třeba, bys teprve nás mrzáky přemluvil! Tady si z nás krásně můžeš vybrat a tedy dokaž, co umíš! Slepce tu můžeš vyléčiti a kulhavým vrátit zdravou chůzi; a s toho, kdo příliš mnoho má za sebou, mohl bys zase něco sejmouti: – to, míním, byl by pravý způsob, abys mrzákům vnukl víru v Zarathustru!“ 

Zarathustra však odpověděl mluvícímu takto: „Vezmi hrbatému hrb a vzals mu ducha – tak učí lid. Dej slepci zrak, a uvidí tolik špatností na zemi, že až prokleje toho, kdo ho vyhojil. A vrat kulhavému zdravou chůzi a způsobíš mu nejhorší škodu: neboť sotva může utíkat, unesou ho jeho nohy a jeho neřesti spolu – tak učí lid o mrzácích. A proč by se také Zarathustra neučil od lidu, učí-li se lid od Zarathustry? 

Od té doby, co jsem mezi lidmi, znamená mi však nejméně, vidím-li: ‚Tomuto se nedostává oka, onomu zas ucha, třetímu nohy, a jiní opět přišli o jazyk, o nos či hlavu.“ 

Viděl jsem a vidím mnoho horšího a leccos tak ohyzdného, že bych o všech věcech ani nechtěl mluvit, ba o některých ani pomlčet: vidím totiž lidi, jimž se nedostává všeho, až na to, že něčeho zas mají příliš – vidím lidi, kteří nejsou ničím více než velikým okem nebo velikou hubou nebo velikým břichem nebo vůbec něčím velikým, - převrácenými mrzáky je jmenuji. 

A když jsem přišel ze své samoty a po prvé kráčel po tomto mostě, tu jsem svým očím nedůvěřoval a jen jsem se díval a díval a posléze jsem řekl: ‚toť ucho! Ucho, velké jako člověk! Pohlédl jsem tam ještě lépe: a skutečně, pod uchem pohybovalo se něco jiného, co bylo žalostně nepatrné, chudičké a nuzné. A vskutku, ohromné ucho sedělo na malém tenkém stonku, – tím stonkem však byl člověk! Kdo se díval sklem, rozeznával i závistivou tvářičku a že se na stonku klátí naduřelá dušička. A lid mi řekl, že to veliké ucho není pouhý člověk, nýbrž veliký člověk, genius. Nevěřil jsem však lidu nikdy, mluvil-li o velikých lidech – a podržel jsem svou víru, že je to převrácený mrzák, jenž má všeho málo a jen jedné věci nazbyt.“

Odpověděv takto hrbáči a těm, jichž to byl mluvčí a přímluvci, o-brátil se Zarathustra s hlubokou nevolí k svým žákům a pravil:

„Věru, přátelé moji, obcházím mezi lidmi jako mezi lidskými zlomky a údy!

Toť nejstrašlivější mému oku, že člověka nalézám rozdrcena a rozdrobena jako po porážce v bitvě a na porážce v jatkách. 

A prchá-li mé oko z přítomna do minulosti, vždy nalézá totéž: zlomky a údy a hrůzné náhody – lidí však nenalézá. 

Pozemská přítomnost a minulost – ach! přátelé moji – ty já snáším nejhůře; a nedovedl bych žiti, kdyby mi nebylo dáno viděti to, co nutně jednou přijde. 

Tím, jenž vidí, co přijde, a tím, jenž má svou vůli, tvůrcem a budoucností samou i mostem k budoucnu – a ach, jakoby spolu též mrzákem u tohoto (...)

(......)