Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘED VÝCHODEM SLUNCE.

Ó nebe nade mnou, ty čisté! hluboké! Propasti světla! Tebe zřím a třesu se božskými žádostmi. 

Do tvé výšky se vrhnouti – toť moje hloubka! Do tvé čistoty se skryti – moje nevinnost. 

Bůh je zahalován svou krásou: tak zakrýváš ty svoje hvězdy. Nepromlouváš: tak mi hlásáš svoji moudrost. 

Beze slova nad mořem bouřícím jsi mi dnes vzešlo, tvá láska a tvůj stud promlouvá zjevením k mé bouřící duši. 

Žes v kráse ke mně přišlo, zahaleno ve svou krásu, že němě se mnou mluvíš, zjeveno ve své moudrosti: 

Ó, jak bych neuhodl vší stydlivosti v tvé duši! Před sluncem přišlos ke mně, nejosamělejšímu. 

Jsme od počátku přáteli: nám společné jest hoře i hrůza i hloubka;

a též slunce jest nám společné. 

Nemluvíme spolu, že toho příliš víme –: mlčíme spolu, úsměvem se dělíme o své vědění. 

Nejsi mému ohni světlem? Nemáš sesterské duše mému poznání? 

Všemu jsme se společně učili; společně jsme se učili, nad sebe k sobě samotným vystupovat a usmívat se bez mračen: – – bez mračen dolů se usmívat ze světlých očí a z dálek na míle a míle, když pod námi jako déšť se kouří tíseň a účel a vina. 

A putoval-li jsem sám: po kom lačněla má duše v nocích a na bludných stezkách? A stoupal-li jsem do hor, koho jsem kdy, ne-li tebe, na horách hledal? 

A vše mé putování a stoupání: nouze to byla jen a pomůcka toho, kdo si nedovede pomoci: – chce jen letěti celá má vůle, vletěti v tebe!

A koho jsem nenáviděl víc, než vlekoucí se mraky a vše, co tebe špiní? A vlastní svou nenávist jsem nenáviděl, že tebe špinila!

Vlekoucích se mraků jsem sok, těch plíživých loupežných koček: berou tobě i mně, co nám je vzájemné – ono ohromné neomezené Ano a Amen.

Těch smiřujících a směšujících, těch vlekoucích se mraků jsme sokové, těch polo-polovičatých, jež se nenaučily ani žehnati, ani proklínali z hloubi. 

A ještě raději pod uzavřeným nebem sedět v sudu, raději bez nebe sedět v propasti, než tebe vidět, ty nebe světla, pošpiněno vleklými mračny! 

A často se mi chtělo přibodnout je zlatými dráty klikatých blesků, bych, jako hromobití, na jejich kotlovitém břichu v buben tlouk‘: –

– já zlostný bubeník, že loupí mi tvoje Ano! a Amen!, ó nebe nade mnou, ty čisté! světlé! Propasti světla! – že tobě loupí moje Ano! a Amen!

Neb raději ještě hřmot a třesk a hromování, než pochybující tu kočkovitou rozvahu a klid; a též mezi lidmi nejvíce nenávidím všechny tichošlápky a polo-polovičaté i pochybující, otálející vleklá mračna.

A „kdo žehnat neumí, nauč se proklínat“ – toto jasné učení mi spadlo s jasného nebe, tato (...)

(......)