Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O ZMENŠUJÍCÍ CTNOSTI.

1. Když byl Zarathustra opět na souši, nezamířil přímo do svých hor a do své sluje, nýbrž kráčel mnoha cestami a mnoho se ptal, vyzvídaje to i ono, takže sám o sobě žertem prohodil: „hle, řeka, jež v mnoha oklikách teče nazpět k pramenil“ Neboť chtěl se dověděti, co se zatím přihodilo s člověkem: zda vyrostl či se zmenšil. A jednou viděl řadu nových domu; tu se podivil a řekl:

„Co znamenají tyto domy? Věru, nepostavila jich veliká duše k podobenství svému!

Vzalo je snad stydlivé dítě z krabice na hračky? Nechť je jen jiné dítě zas uloží do své!

A tyto jizby a komory: což tudy mužové mohou vycházet a vcházet? Zdají se mi zrobeny pro hedvábné loutky; nebo pro mlsné kočky, jež dovolí, aby si někdo pomlsal zase na nich.“

 

A Zarathustra se zastavil a uvažoval. Posléze pravil zarmoucen: „Všechno se zmenšilo! 

Všude zřím nižší brány; kdo jest mého rodu, projde tudy sic, ale jen, – shýbne-li se!

O, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí se shýbat – shýbat před malými!“ – A Zarathustra vzdychl a pohlížel do dálky. –

Téhož dne však promluvil svou řeč o zmenšující ctnosti.

 

2. Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: ti lidé mi neprominou, že jim nezávidím jejich ctností.

Kouší po mně, protože jim říkám: malým lidem třeba malých ctností, – a protože nenahlížím, že malých lidí je třeba!

Ještě se tu podobám kohoutu na cizím dvorci, po němž i slepice kouší; proto však se na tyto slepice nehněvám.

Jsem k nim dvorný jako ke všemu malému pohoršení; býti ježatý na malé věci, to se mi zdá moudrostí pro ježky.

Hovoří o mně všichni, když z večera sedí kolem ohně, hovoří o mně, nikdo však nemyslí – na mne! 

Toť nové ticho, jež jsem poznal: jejich lomoz kolem mne – zastírá mé myšlenky pláštěm. 

Lomozí mezi sebou; „k čemu nám tento ponurý mrak? jen pozor, aby nám nepřinesl nákazy!“ 

A nedávno žena k sobě strhla své dítě, jež chtělo ke mně: „pryč s dětmi! křičela; takové oči spálí dětskou duši!“ 

Kašlou, mluvím-li: domnívají se, že kašel jest námitkou proti silným vichrům, – neuhodnou ničeho z burácení mého štěstí! 

„Nemáme ještě času pro Zarathustru“ – tak namítají; ale co záleží na čase, jenž pro Zarathustru „nemá času“? 

A jestliže mne dokonce oslavují: jak bych jen mohl usnouti na jejich slávě? Ostnatým pásem je mi jejich pochvala: škrábe mne ještě, když ji odkládám. 

A i tomu jsem se u nich naučil: kdo chválí, tváří se, jako by vracel, ve skutečnosti však chce sám býti více obdarován! 

Zeptejte se mé nohy, líbí-li se jí jejich píseň, jež chválí a vábí!

Věru, dle takového taktu a tikotu nechce ani tančit ani stát. 

K malé ctnosti by mne dostali rádi svým chválením a vábením; k tikotu malého štěstí by rádi přemluvili mou nohu. 

Kráčím tímto lidem s očima otevřenýma: ti lidé se zmenšili a. neustále se zmenšují: – a způsobila to jejich nauka o štěstí a ctnosti.

Jsou totiž i v ctnosti skromní – neb chtějí pohodlí. S pohodlím však se snáší jen skromná ctnost.

I (...)

(......)