Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NA HOŘE OLIVOVÉ.

Mráz sedí u mne doma, zlý host; zmodraly mi ruce stisknutím jeho přátelských rukou. 

Ctím toho zlého hosta, rád ho však nechávám o samotě sedět

Rád mu utíkám; a kdo utíká dobře, uteče mu! 

S teplýma nohama, s teplými myšlenkami utíkám tam, kde se zastavuje vítr, – k slunečnímu koutu své olivové hory. 

Tam se směji ctnému svému hostu a děkuji mu, že mi doma lapá mouchy a utišuje mnohý malý hřmot. 

Nestrpí totiž, aby zpíval komár či dokonce komáři dva; i ulici osamotni tak, že měsíční svit se v ní v noci třese strachem. 

Tvrdý to host, – já ho však ctím; a nevzývám, jako choulostivci, bůžka ohně, jenž tlustý má břich. 

Raději přec trochu jektati zuby než modlit se k modlám! – tak tomu chce můj způsob a rod. A zvláště sočím na všechny dusné a ztuchlé bůžky ohně, z kterých vychází kouř! 

Koho miluji, toho v zimě miluji lépe než v létě; lépe se posmívám svým nepřátelům a lépe jde mi smích od srdce teď od té doby, co mráz mi sedí za krbem. 

Od srdce věru se směji, i tehdy, když lezu na lože –: tu se směje, tu vyvádí ještě mé zalezlé štěstí; směje se ještě lhářský můj sen. 

Já – že lezu? Co živ jsem před mocnými po zemi nelezl; a lhal-li jsem kdy, z lásky jsem lhal. Proto jsem radosten i na zimním loži. 

Nepatrné lože mne zahřívá více než bohaté, neb žárlím na svoji chudobu. A v zimě je mi nejvěrnější. 

Zlomyslností zahajuji každý den, vysmívám se mrazu studenou koupelí: nad tím bručí ctný můj domácí přítel. 

Také ho rád lechtám voskovou svíčičkou: aby mi konečně pustil nebe na svobodu z popelavě šedého soumraku. 

Obzvláště zlomyslný bývám totiž z rána: v časnou hodinu, kdy vědro u studny řinčí, kdy oři horce řehtají šedými ulicemi: – 

Tu netrpělivě čekám, že mi již vzejde světlé nebe, zimní nebe se sněžným vousem, ten stařec bělohlavý, – že mi vzejde mlčící zimní nebe, jež často i slunce své zamlčí!

Naučil jsem já se snad od něho dlouhému světlému mlčení? Či nebe ode mne? Či každý z nás to vynalezl sám?

Všech dobrých věcí vznik jest tisícerý, – vše dobré bujné věci z rozkoše vskočí do života: jak je možno, aby to činily – jen jedenkráte!

Dobrou a bujnou věcí jest také dlouhé mlčení; a jako zimní nebe se dívat ze světlé tváře s kulatým okem: –

– jak zimní nebe zamlčovati své slunce a nepoddajnou svou sluneční vůli: věru, tomuto umění a této zimní bujnosti já naučil se dobře!

Má nejmilejší zlomyslnost a mé nejmilejší umění jest, že se mé mlčení naučilo, mlčením se neprozrazovat. 

Slovy a kostkami chřestě, přelstívám já slavnostní čekatele: všem těm ctným dohlížitelům upláchne má vůle a účel můj. 

By nikdo mi neviděl až dolů v moji hloub a v nejzazší mou vůli, (...)

(......)