Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O DUCHU TÍŽE.

1. Můj jazyk – jazyk lidu: příliš hrubě a od srdce mluvím pro sluchy hedvábných ušáků. A ještě cizeji zní mé slovo zvířátkům všem, jež v inkoustu se brodí a nabodávají se na péra. 

Má ruka – bláznova ruka: běda všem stolům a stěnám a všemu, kde ještě je místo pro bláznů zdobné kličky a klikyháky! 

Má noha – koňská noha: tou, křížem a krážem, cestou necestou, dupu a dusám, a čertovsky jsem nadšen ze všeho rychlého běhu.

Můj žaludek – asi žaludek orlí? Neb ze všeho nejraději má jehněčí maso. Dojista však je to žaludek ptačí.

Nevinnými věcmi a málo věcmi živen, nedočkavě připraven k letu, k odletu – takový já už jsem: jak by tedy něco na mně nebylo jako pták!

A zvláště, že jsem sok ducha tíže, to mám od ptáka: a věru, jsem jeho nepřítel, arcinepřítel, na život a na smrt! Ó, kam že mé nepřátelství již neletělo, kam se nezaletělo!

O tom bych dovedl písničku zpívat - - a zazpívám ji též: třeba že jsem samoten v prázdném domě a nikomu jí nemohu zpívati než svým vlastním uším.

Arci, jsou jiní pěvci, těm teprve v plném domě změkne hrdlo, rozhovoří se ruka, oko najde svůj výraz a srdce procitne: těm já se nepodobám. –

 

2. Kdo jednou lidi naučí létat, pohne všemi mezníky; i všechny mezníky mu vzlétnou do vzduchu, a on pokřtí zemi novým jménem: „lehká“.

Pštros utíká rychleji než nejrychlejší kůň, ale i on ještě strká hlavu těžce do těžké země: tak člověk, jenž ještě nedovede létat.

Těžká zve se mu země, těžký zve se mu život; a tak tomu chce duch tíže! Kdo však lehkým chce se stát a kdo ptákem chce se stát, nechť miluje sám sebe: – tak učím já.

Ne ovšem láskou chorých a chtivých: neb u těch i sebeláska zapáchá!

Třeba se učit – tak učím já – sám sebe milovati láskou neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati sem a tam.

Těkati sem a tam: tomu se říká „láska k bližnímu“; tímto slovem dosud nejlépe lhali a podváděli, zvláště ti, kdož celému světu byli na obtíž.

A věru, to není přikázání pro dnešek a zítřek, učiti se sebe milovat. Nýbrž ze všech umění toto jest nejjemnější, nejlstivější, nejzazší a nejtrpělivější.

Svému vlastníkovi totiž vše vlastní je dobře skryto; a ze všech zlatodolů vlastní důl vyhrabe se nejpozději, – toť dílo ducha tíže.

Jsme skoro ještě v kolébce a již nám dávají na cestu těžká slova, těžké hodnoty „dobro“ a „zlo“ – tak sluje toto věno. Pro ně nám promíjejí, že jsme na živu.

A proto k sobě nechávají přijití maličkých, aby jim v čas bránili milovat sebe samy: toťdílo ducha tíže.

A my – my poctivě vlečeme, co nám dali na cestu, na tvrdých plecích a přes drsné hory! A potíme-li se, říkají nám: „Ba, těžko nésti život!“

Ale člověku je jen těžko, aby sám sebe nesl! To proto, že příliš mnoho cizího vleče na svých plecích. Jako velbloud pokleká a dává si notně naložiti.

Zvláště silný, nosný člověk, v němž přebývá úcta: příliš mnoho cizích těžkých slov a hodnot si nakládá, – teď se mu život zdá pouští!

A věru! I leccos vlastního je těžko (...)

(......)